Kočka a Vlk...?

12. ČÁST

  Než jsme vyšli z pokoje, chytila jsem Walla za ruku. "Já nechci na snídani, nemohli bychom jít do města?"
  Když viděl strach v mých očích, pousmál se. "Klidně, můžeme jít do toho parku nebo kam budeš chtít."
  "Děkuju." hlesla jsem a objala ho.
  Hospodou jsme jenom prošli a šli směrem k náměstí.
  Bylo stejně krásné jako včera, ale mě se tam jít nechtělo, tak jsme zatočili do práva. Došli jsme až ke kostelu, který nevypadal opuštěně, ale udržovaně taky ne.
  Uviděla jsem, jak před kostelem běží několik dětí a jedna holčička zakopla a upadla. Běžela jsem jí na pomoc.
  "Ahoj, jsi v pořádku?" opatrně jsem se zeptala.
  Holčička přestala plakat, ale měla odřené kolínko.
  "Koukej, co mám, pofoukáme, ovážeme tímhle šátkem a než se vdáš, tak se to zahojí..." obvázala jsem jí kolínko šátkem a vzala do náručí.
  Mezitím k nám přišel i Wall. "Ahoj princezno." usmál se na ní, ale zřejmě se ho bála, a tak se mi schovala za vlasy.
  "Neboj se, je to můj kamarád" utěšovala jsem jí. Nakonec odpověděla "Ahoj", ale tak slabě, že jsem ji skoro neslyšela, ale Wall se na ni usmál
  "Tak a teď půjdeme najít maminku jo?" zeptala jsem se ji.
  "Já nemám maminku ani tatínka" řekne dívenka se slzami v očích.
  "Já taky ne, už jako malá jsem jí neměla." snažila jsem se ji utěšit, tak jsem ji přejela po obličeji mým ocasem.
  "Jé, ty máš krásnej ocásek. Ten ale není vlčí. Čí to je ocásek?"
  "Ten je můj, ale pššš jo, nikdo to neví, ani ten kluk ne." zašeptala jsem směrem k Wallovi, který se usmál. Holčička se taky usmála.
  "A ukážeš nám, kde bydlíš?" zeptala jsem se ji. Radostně přikývla, vzala mě i Walla za ruku a táhla nás směrem ke kostelu. Nějak se jí podařilo spojit naše ruce tak, že jsme si toho nevšimli, ani když od nás odběhla ke svým kamarádům.