Kočka a Vlk...?

76. ČÁST

Probudilo mě šimrání na uších. Podívala jsem se, co to je. Byl to Wallův dech. V klidu oddechoval. Vypadal opravdu roztomile.
Z myšlenek mě vytrhlo otevření dveří. Podívala jsem se tím směrem a spatřila svou komornou, jak stojí ve dveřích s chápavým výrazem.
"Omlouvám se," zašeptala tak, že jsem ji skoro neslyšela, poklonila se a zase odešla. Určitě jsem byla rudá, ale musela jsem se nad tím usmát.
"Co ti připadá tak vtipné?" zeptal se, stále na půl rozespalý, Wall. Lekla jsem se a otočila se k němu, abych na něj viděla.
"Právě tady byla komorná. Myslím, že si na to už začíná zvykat," odpověděla jsem.
"Na co?" zeptal se nechápavě. Protočila jsem nad tím oči.
"Na to, že v této posteli buď někdo chybí nebo přebývá," usmála jsem se.
"Aha," Wall se taky zasmál.
"Půjdeme na snídani?" zeptal se.
"Jo, mám docela hlad," odpověděla jsem a zvedla se z postele. Jen co Wall odešel, do mého pokoje přišla komorná.
"Dobré ráno," usmála jsem se na ni. Dnes jsem měla dobrou náladu.
"Dobré ráno," úsměv mi opětovala. Mohla být tak stará jako já.
"Jak se jmenuješ? Nevím, jak ti mám říkat," zeptala jsem se jí mile. Na okamžik vypadala zaskočeně, ba přímo ohromeně, ale rychle se vzpamatovala.
"Jmenuji se Ell, vaše výsosti," poklonila se.
"Prosím, neklaň se tolik a, když budeme samy, jsem Caty," usmála jsem se na ni.
"Jak si přejete, princezno." Výhrůžně jsem se na ni podívala.
"C-Caty," opravila se s lehce se červenajícími tvářemi. Usmála jsem se na ni a sedla si k zrcadlu.
Začala jsem si rozčesávat vlasy a v zrcadle si všimla, jak Ell stele postel.
"Nechtěla bys mě dnes učesat?" zeptala jsem se jí s nastaveným hřebenem. Viděla jsem, jak se jí rozzářily oči.
"Jak si přejete," usmála se a vzala si ode mě hřeben.
Celou dobu jsme si povídaly, tedy, hlavně Ell, zjistila jsem, že na první pohled působí jemně a stydlivě, ale ve skutečnosti je velmi výřečná, milá a veselá.
"Vypadáte nádherně," pochválila mi vzhled, když skončila.
Vlasy mi rozčesala a spletla do dvou copů. Do vlasů mi dala ještě sponku, kterou jsem dostala od Walla.
"Děkuji," usmála jsem se do zrcadla. Ell mi úsměv opětovala. Vstala jsem a šla do šatny.
"Jaké si mám vzít?" vyšla jsem ze šatny se světle zelenými šaty v jedné a světle modrými v druhé ruce.
"Vy se mě ptáte na názor?" zeptala se nevěřícně Ell.
"Samozřejmě. Tak jaké...?" odpověděla jsem s úsměvem.
"Mně se líbí ty modré," odpověděla mi na předchozí otázku, tak jsem si je oblékla.
"Vypadáte nádherně. Princi se také budete líbit," usmála se na mě.
"J-j-jak t-to m-myslíš?" zeptala jsem se jí.
"Omlouvám se. Jen tak plácám," usmála se od ucha k uchu. Nelíbilo se mi to. Chtěla jsem se jí ještě jednou zeptat, když v tom někdo zaklepal.
Dveře se otevřely a v nich stál Wall. Celá jsem zrudla a náhle si uvědomila, jak moc jsou zajímavé špičky mých bot.
"Mohu dál?" zeptal se a jeho pohled se zastavil u mě. Cítila jsem, jak mě pozoruje možná i s otevřenou pusou. Stáli jsme tam mlčky hodnou chvíli.
"Omlouvám se, že ruším, ale snídaně se již podává," odkašlala si Ell.
"Dobře, děkuji," rozpačitě jsem se na ni usmála a strkala Walla ze dveří, stále ještě s červenými tvářemi.
"S-sluší ti t-to," řekl z ničeho nic Wall, ale nepodíval se na mě.
"Dě-Děkuji," nesměle jsem se usmála. Došli jsme až do jídelny, kde seděli matka a otec se... Sebastianem?!
"Dobré ráno." pozdravila matka a po ní i otec.
"Dobré," zase jsme s Wallem mluvili stejně. I jsme se podívali každý na jinou stranu místnosti. Z toho nás vytrhl smích. Patřil Sebastianovi.
"Omlouvám se...jen...mě rozesmála Vaše reakce." Z jeho smíchu mi přeběhl mráz po zádech.
"V pořádku," nuceně jsem se usmála a doufala, že si toho rodiče nevšimli. Vypadá to, že ne.
"Hodláte tu zůstat?" zeptala jsem se Sebastiana a tím si získala ten jeho slizký pohled. Chvíli si mě zkoumavě prohlížel. Postřehla jsem,
"Ne. Vlastě dnes odjíždím," odpověděl.
"Oh, tak to Vám přeji příjemnou cestu." Snažila jsem se být milá. V duchu se mi ulevilo, že se s ním už nesetkám.
"Máte dnes něco v plánu?" zeptala se matka. S Wallem jsme se na sebe podívali.
"Ano, chceme se podívat do parku, ještě jsem ho neviděla celý," odpověděla jsem jí. Po snídani jsme tedy vyrazili.
Park je opravdu nádherný, a velký. Kam se podíváte, všude květiny. Uprostřed se táhne záhon lilií, ale po stranách kvete plno dalších, tulipány, narcisy, karafiáty a mezi těmito ostrůvky zelené plochy, kde si děti mohou hrát.
Nakonec prohlídky parku jsme se posadili na lavičku s výhledem na město.
Palác s parkem se nacházel o něco výš než zbytek města, takže jsme měli krásný výhled. Wall mi začal ukazovat různé památky a zajímavá místa ve městě.
Řekl mi něco snad ke každému náměstí, věži, kostelu, a že toho nebylo málo. Snažila jsem se udržet pozornost, protože jsem se chtěla dozvědět o rodném městě, ale dějepis a architektura zřejmě nebudou mými silnými stránkami.

"Už dost, pokracování příště," přerušila jsem Wallův monolog přiložením ukazováčku na jeho rty.
"Tak co bys chtěla dělat?" "Chtěla bych si lehnout do trávy a odpočívat." ani jsem to nedořekla, a už jsem ležela na zeleném trávníku. Slunce příjemně hřálo a na nebi nebyl ani mráček.

"Dobře." Wall se ke mně posadil a sledoval mě.
"Baví tě to hodně?" zeptala jsem se a pozvedla jedno obočí.
"Ani ne," odpověděl nezaujatě, ale dál mě pozoroval.
"Tak proč to děláš?" zeptala jsem se znova.
"Protože mne to baví, lištičko." začal se smát.
"Ty jeden..." zvedla jsem se, ale to už přede mnou Wall začal utíkat.
Vždy, když jsem se k němu trochu přiblížila, on zrychlil a opět mi utekl. Pak ale málem narazil do skupinky dětí a nesoustředil se na mě.
To byla má šance. Odrazila jsem se a skočila Wallovi na záda, takže jsme oba spadli do trávy. Začala jsem se smát.
"Ty jsi opravdu podlá," konstatoval Wall.
"Ne, jen mazaná," opravila jsem ho.
"Podlá, mazaná... prostě lištička," shrnul to.
Chvíli jsme se ještě procházeli, dokud jsme nezastavili u menšího jezírka v odlehlejší části parku. Jen tak jsme seděli u břehu a pozorovali okolí, když v tom se Wall chytil za uši a shroutil se do trávy.
"Walle! Co se děje?!" hladila jsem ho po zádech, aby se uklidnil, ale moc to nezabíralo.
Najednou se u nás objevil nějakej chlap s píšťalkou. Vzal mě za vlasy a někam táhl.
"Pusťte mě!" křičela jsem, ale nebylo mi to nic platné, protože mi zavázal pusu, ruce i nohy a někam mě nesl. Měl mě přehozenou přes rameno, takže jsem viděla prakticky jen jeho boty.
Zastavil se u nějakého domu a postavil mě na zem. Zkusila jsem se nějak vyprostit z jeho sevření, ale místo toho jsem dostala facku.
"Nedělej žádný blbosti," upozornil mě ten muž a dal mi přes oči šátek.
Nejspíš mne odnesl do sklepa. Položil mě na zem a k nohám mi přivázal další provaz. Potom odešel.
Nevěděla jsem, kde jsem, kdo je ten chlap, co se mnou udělá, ani, co se stalo Wallovi.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale zpoza dveří jsem slyšela dva hlasy. Jeden patřil tomu únosci a ten druhý mi přišel povědomý, ale nedokázala jsem ho přiřadit k osobě. Pak se otevřeli dveře a někdo šel ke mě.
"Tak jsi tu." Dotkl se mé tváře. Jeho dotek byl slizký. Cukla jsem sebou a on mi dal facku.
"Jsi jen štětka, kvůli které je celé království vzhůru nohama," s těmito slovy odešel. Znala jsem ten hlas, ale nemohla jsem si vzpomenout, komu patří.
Bála jsem se. Nevěděla jsem, kde jsem, co mi udělají, co udělají mým rodičům nebo Wallovi. Wall!
Co když se mu něco stalo?! Co když mu něco udělali?! Tyhle myšlenky mi vířily hlavou a ne a ne se jich zbavit. Nakonec jsem z toho všeho usnula.

Nemám tušení, jak dlouho jsem spala, jestli je den nebo noc, ale vzbudila jsem se celá rozlámaná a promrzlá. Nejspíš jsem byla ve sklepě.
Slyšela jsem zavrzání dveří a blížící se kroky. Cítila jsem dotek na tváři a instinktivně sebou cukla. Odměnou mi byla facka. Pak mi rozvázal šátek na očích. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla, ale pak jsem zůstala v šoku.
"Copak? Snad se mě nebojíš nebo ano?" zeptal se sarkasticky Sebastian a natáhl ke mně ruku. Zase jsem sebou cukla.
"Ale, přece se mě nebojíš. Jsem tvůj bratránek." řekl a rozvázal mi šátek, kterým jsem měla zavázanou pusu.
Chtěla jsem křičet, ale měla jsem úplně sucho v krku, tak jsem se zmohla jen na šeptání.
"Co ode mě chceš?" zachraptěla jsem. Naklonil se ke mně blíž. Jeho přítomnost byla skoro nesnesitelná.
"Tvoji smrt," zašeptal mi do ucha. V tu chvíli mi srdce vynechalo snad dva údery.
"Jsi jenom štětka, která si nic nezaslouží a ještě mi sebrala korunu. Proto musíš zemřít. Ale před tím si s tebou ještě trochu pohraju," dořekl to a znovu se ke mně přiblížil.
Položil mi ruku na lýtko a pomalu jel nahoru, dokud nenarazil na lem šatů. Na chvilku se zastavil, ale pak pokračoval. Přehoupl se nade mě tak, že jsem pod ním ležela.
"Ne...prosím-" nenechal mě to doříct, protože mě políbil. Snažila jsem se ho nějak dostat ze mě, ale měl moc síly, tak jsem ho kousla. Ihned se odtáhl.
"Ty děvko!" zařval a dál mi další facku.
Začal si svlékat košili. Pak mi jezdil rukama po těle a líbal mě na krku.
Nechtěla jsem, aby to dělal, ale nemohla jsem dělat nic jiného, než jen doufat.

"Prosím."

Tak je tady další kapitolka. Vím, jsem hrozný člověk, ale mějte se mnou ještě chvíli trpělivost😊. A mám na vás dotaz. Nevím, jestli mám tuto povídku už pomalu ukončit nebo v ní ještě chvíli pokračovat, co myslíte? Za odpovědi předem děkuji a snad si užíváte její čtení 😃😉