Kočka a Vlk...?

58. ČÁST

  Zbytek cesty jsme měli tichou domácnost. Zastavili jsme u potůčku, aby se koně napili. Wall si sedl na kámen a sledoval vodu.
  "Ne... To ti nesluší." řekla jsem, když jsem si sundala z ucha třešně a dala je za ucho Wallovi. Nechápavě se na mě podíval.
  "Chceš?" podala jsem mu třešně a sama si ukousla z mojí náušnice.
  "Neříkám, že mi nesluší, ale jsou k jídlu..." vysvětlila jsem, když dlouho nic nedělal.
  "Víte, že jste mě s Nylem docela naštvali?" řekl ještě než si dal do pusy třešeň.
  "To byl účel." vyplázla jsem na něj jazyk.
  Když si koně trochu odpočinuli, pokračovali jsme v cestě. Asi po dvou hodinách jsme dojeli k útesu, odkud jsme viděli město. Foukal tam vítr, takže jsem si vlasy sepla sponku, kterou mi dal Wall.
  "Před městem budeme muset projít kontrolou. Je to smíšené město, ale hlídají, koho pokusí dovnitř a ven." vysvětlil mi Wall, než jsme dojeli k městu.
  U brány do města opravdu stáli dva chlapi a nevypadali moc přátelsky. Dojeli jsme k nim a zastavili.
  "Dobrý den." pozdravil Wall. Taky jsem něco řekla, ale nevím jestli to bylo slyšet, protože jsem to asi až moc zašeptala.
  "Dobrý den." pozdravil nás jeden chlap.
   "Kampak máte namířeno?" zeptal se nás.
  "Jen tudy projíždíme. Jedeme do kočičího království." odpověděl Wall.
  "No hochu, máte kuráž. Vlk v kočičím království se jen tak nevidí a má tam těžkej život." řekl ten chlap.
  "Ano vím, ale řekl bych, že kočka ho má ve vlčím království ještě těžší." řekl na oplátku Wall.
  "To máte pravdu. Obdivuji lidi, jako jste Vy, slečinko. A takové Vlky také." mírně se nám poklonil. Nechápavě jsem se na něj podívala.
  "Jedete z Vlčí země a Váš přítel vypráví o kočce, která tam žije... Já si umím dát dohromady dvě a dvě." mrkl na mě.
  "Aha." na to jediné jsem se v tu chvíli zmohla, ale nějak jsem rozesmála toho druhého chlapa.
  "Tak jeďte a hodně štěstí." pobýdl koně a zamával nám. Vydali jsme se do města. Když jsme jím projížděli, připadalo mi krásné.
  Ten ruch v ulicích, to, jak na sebe všichni volali bez ohledu na vzhled nebo původ, ta radost a smích, bylo to jiné, než v ostatních městech. Tohle mělo...kouzlo.
  Dojeli jsme k hostinci, sesedli z koní a přivázali je ke stromu.
  "Dobrý den, co pro Vás mohu udělat?" přivítala nás milá vlčí paní.
  "Rádi bychom dva pokoje." odpověděl jí Wall.
  "Bohužel, máme už volný jen jeden pokoj." oznámila nám paní.
  "Tak ten jeden pokoj." řekl Wall.
  "Dobře, tady je klíč." usmála se a podala Wallovi klíč.
  "Děkuji." zdvořile odpověděl a šel ke schodům.
  "Proč jsi chtěl dva pokoje, když stačí jenom dvě postele?" zeptala jsem se přede dveřmi pokoje.
  "Protože jsem chtěl, abys musela spát v jiné místnosti, za ten dnešek, ale nevyšlo mi to." jen lhostejně pokrčil rameny a vešel do pokoje.
  "Hmm, tak jedna postel." řekl, ale já ho nechápala.
  "Co?" zeptala jsem se a podívala se na obří společnou postel.
  "Co jsi to říkala o dvou postelích?" zeptal se Wall.
  "Co jsi to říkal o dvou pokojích?" otázku jsem mu opětovala. Oba jsme se začali smát, ale byli jsme unavení, takže jsme si šli lehnout a okamžitě usnuli.