Kočka a Vlk...?

43. ČÁST

Ráno mě vzbudí šimrání pod nosem. To je určitě zase Wall. Nechám oči zavřené a chytím chomáč chlupů. Wallův ocas to ale nebyl.
Chytila jsem veverku. Divila jsem se, jak je tak blízko lidem. Sice se lekla, ale když se na mě podívala, neutekla.
"Ahoj malá..." dala jsem si ji na klín a hladila její dlouhý ocas.
"Vypadá to, že tu Wall není..." řekla jsem spíš sobě, ale ta veverka mi zakývala na souhlas.
"Ty jsi roztomilá..." začala jsem veverku hladit za oušky.
"Kdo je roztomilý?" z dálky slyším známý hlas. Když Wall dojde k nám, sedne si na deku vedle.
"Dobré ráno. Táhla veverka, nemyslíš?"
Wall se podíval na veverku a zamračil se.
"To jsi byla ty, kdo mi ukradl snídani i s čepicí! Nevím, co je na tom roztomilého." jen, co to dopoví, odnese Wall čepici ke koni. Asi proto byl v lese.
"Chceš snídani?" zeptá se mě. Ani nečeká na mojí odpověď a jde zpátky s vodou a pečivem plněným ovocem.
"Díky." poděkuju, když mi podá sáček a s chutí se zakousnu do jídla.
Po snídani jsme sbalili věci a jeli dál.
Jeli jsme lesem, takže jsem měla pocit, že nás ta veverka sleduje a skáče ze stromu na strom hned vedle cesty.
Už mě z tý cesty trochu bolí zadek. U velikého balvanu zastavím koně a sesednu z něj.
"Další město už není daleko, za tím kopcem. Chceš ho objet nebo pojedeme vrchem?" zeptá se mě Wall, když vidí, jak se ani neposadím a chodím všude možně.
"Co je rychlejší?" odpovím mu na otázku otázkou. Vím, že se mu to moc nelíbí, ale nechci už jet dlouho. Čím kratší, tím lepší.
"Vrchem to je myslím rychlejší." odpoví trochu zamyšleně, jakoby promýšlel cestu.
"Dobře, tak jedeme vrchem." nasedla jsem na koně a pobídla ho k chůzi.
Wall mě hned dohnal a společně jsme začali stoupat do kopce.
Už jsme byli nahoře a jelikož byla cesta dolů docela prudká, rozhodli jsme se jí sejít po svých.
Zrovna jsem chtěla sesednout, když v tom se můj kůň splašil a rozeběhl se dolů. Mohla jsem se jenom pevně držet.
Byla jsem už v půlce kopce, když jsem zaslechla, jak na mě Wall křičí, abych přitáhla otěže. Zkusila jsem to, ale přišlo mi, že kůň jenom zrychlil.
Wall mě pomalu doháněl a já před sebou viděla první domy vesnice, o které Wall mluvil.
Najednou se na cestě něco mihlo a uprostřed cesty stál kluk. Kůň se zastavil a postavil na zadní, ale já to nečekala a padala k zemi.
"Néé..!" slyšela jsem z dálky Walla a nesledovala, co dělá, protože jsem se připravovala na tvrdý náraz. Ten ale nenastal.