Kočka a Vlk...?

68. ČÁST

  "Proč jsi namalovala tu zahradu?" zeptal se Wall u snídaně.
  "Nevím. Nepřemýšlela jsem nad tím, ale přijde mi povědomá." odpověděla jsem.
  "Zajímalo by mě, kdo jsou ty dvě postavy v pozadí." řekl Wall spíš pro sebe.
  "Mě taky. Mám pocit, že je znám, ale nevím odkud." odpověděla jsem.
  Po snídani jsme si sbalili věci a vydali se na zámek.
  U brány nás zastavila stráž. Walla poznali a chovali se mile, ale ke mě tak milí už nebyli, protože jsem přes sebe měla plášť a nebylo mi vidět do obličeje.
  "Ona je má společnice. Jen se trochu bojí. Nemá s kočkami dobré zkušenosti. Potkal jsem ji v hospodě cestou sem. Majitel jí týral, takže..." Byla to vlastně pravda až na pár drobností.
  "Chápeme. Můžete jet. Král s královnou  Vás určitě rádi uvidí." pustili nás dál.
  "Děkujeme." odpověděl Wall a pobídli jsme koně k jízdě.
  "Nemohli bychom zpátky?" zeptala jsem se, když jsme sesedli z koní.
  "Už je pozdě. Jen pojď. Uvidíš, že to dobře dopadne." povzbuzoval mě Wall.
  "Král s královnou Vás již očekávají." řekl komorník a otevřel nám dveře.
  "Rád Vás opět vidím, Vaše výsosti." poklonil se jim Wall. Já samozřejmě také, ale byla jsem trochu dál, takže si mě nevšimli.
  "Walle. Co tě k nám přivádí v tuto dobu?" král se s ním přivítal.
  "Mám cestu kolem, tak jsem si řekl, že Vás pozdravím." odpověděl mu Wall.
  "Stále stejně krásná." Wall se přivítal i s královnou.
  "Ty lichotníku." začervenala se královna.
  "Mám Vám vyřídit pozdravy od mých rodičů, ale také Vám chci někoho představit." řekl a natáhl ke mě ruku. Ostýchavě jsem ji přijala a ještě jednou se poklonila, ale pohled od země jsem neodvrátila.
  "Kdopak to je, tvoje milá?" zeptal se král a já zrudla jako rajče.
  "N-ne. T-to t-tak n-není. N-není má m-milá." vykoktal ze sebe Wall. Králova slova ho taky vyvedla z míry.
  "Neboj se nás. Nic ti neuděláme." přistoupila ke mě královna a zvedla mi bradu. V tu chvíli jsem viděla v jejich očích obrovský šok.
  "O můj bože." rozplakala se královna a sundala mi kapuci.
  "To není možné." i královi se v očích leskly slzy.
  "Dovolte mi, abych Vám představil Vaši dceru, princeznu Caty." uvedl mě Wall.
  "Ne, to není možné." královna nevěřícně vrtěla hlavou a král nebyl schopný slova.
  "Pochopím, když mne nebudete chtít vidět." poklonila jsem se a už jsem se chystala k odchodu, ale něčí ruce mě zastavili.
  Byla to královna. Objala mě a silně mě k sobě tiskla. Až teď jsem si všimla, že také pláču a to se k nám přidal i král. V obětí jsme zůstali ještě chvíli a pak jsme se šli posadit ke stolu.
  "Já tomu pořád nemůžu uvěřit. Naše ztracená dceruška. Mysleli jsme si, že tě už nikdy neuvidíme." vzlykala královna.
  "Jak jste se potkali? Kde jsi celou tu dobu byla? Proč jsi za námi nepřišla dřív?" ptal se král. Nebyla jsem schopná slova, a tak jsem byla vděčná Wallovi, že se ujal slova.
  "Caty pracovala v jedné hospodě ve Vlčím městě. Majitel hospody jí využíval k práci a později ji i bil." vysvětloval Wall a královna se znovu rozplakala.
  "Jednoho dne jsme zastavili právě v té hospodě. Nelíbilo se mi, jak se ke Caty chová, tak jsem ji vzal s sebou. Cestou se dozvěděla od Vaší sestry, kdo je." vysvětloval dál.
  "Má sestra je ve Vlčím království? Jak se má?" zeptala se královna.
  "Má se dobře. Pracuje jako sestra v sirotčinci." ozvala jsem se taky.
  "Právě od Vaší sestry se Caty dozvěděla, kdo je. Poté jsme jeli k mým rodičům. Ti v Caty samozřejmě viděli Vaše Veličenstvo a teď jsme tady." dovysvětlil Wall.
  "Jsme Ti nesmírně zavázáni Walle. Vrátil jsi nám náš největší poklad. Pokud něco budeš chtít, rádi ti vyhovíme a samozřejmě zde můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít." řekl král.
  "Takže, co bude teď?" zeptala jsem se trochu nejistě.

  Omlouvám se za menší pauzu. Každý má své problémy, ale já si je už vyřešila a zase budu psát pravidelně.
  Jsem ráda za každý komentář, ale mohli byste mi nepsat jen jedno slovo? Občas mám dlouhé vedení, ale i tak straně moc děkuju za všechny shlédnutí, vote a komenty.
  Můžete psát klidně i negativní věci. Mě to nevadí aspoň budu vědět, kde má příběh mouchy. Děkuju.
  Pěkné čtení... :-D