Kočka a Vlk...?

17. ČÁST

  Nedivím se, že Wall usnul, jakmile lehl do postele.
  Já si taky šla lehnout, ale nemohla jsem usnout. Myslela jsem na Cami. Bylo mi líto všech těch dětí z kostela. Najednou jsem dostala nápad.
  Sedla jsem si ke stolu, vzala tužku a papír a něco jim nakreslila. Sama jsem se divila, že umím tak hezky malovat.
  Rozhodla jsem se, že nechám Walla spát a donesu jim to sama, tak jsem se oblékla a šla.
  Dole v hospodě nikdo nebyl, tím líp pro mě. Šla jsem přes náměstí ke kostelu.
V noci vypadal opuštěně. Každému z dětí jsem něco namalovala. Mám dobrou paměť na obličeje, takže jsem je mohla nakreslit.
  Celý štos papírů jsem zabalila do obálky, na kterou jsem nakreslila stejný znak jako na mém šátku a dala ho pod dveře.
  Už pomalu svítalo, tak jsem se rozhodla jít. U brány, která oddělovala kostel od okolního světa jsem se naposledy otočila a uviděla jeptišku, jak se zvedá s obálkou v ruce.
  Zahlédla mě a zamávala mi. Gesto jsem ji oplatila a vydala se k hotelu.
  Cestou jsem se naposledy zastavila v parku a potkala tu holku.
  Vydala jsem se k ní na lavičku.
  "Ahoj, mužů si přisednout?" zeptala jsem se. Dívka vzhlédla od knížky a mile se usmála. Potom se podívala na hodiny.
  "Já už stejně musím jít do práce. Nechceš jít taky?" zeptala se a já kývla.
  Vydaly jsme se k hotelu a odpovídaly si. Jmenuje se Lena a je moc milá.
  "Co to čteš?" zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla na tu knížku.
  "Co tohle? To je Vlk bez ocasu. Je to krásná kniha."
  "Jaký je to umět číst?" nedalo mi to a musela jsem se zeptat.
  "Ty neumíš číst?" zeptá se šokovaně.
  "Ne, vlastně neumím ani psát. Nikdo mě to nenaučil."
  "Je to krásný pocit, když přebíháš očima po stránce."
  Už jsem vcházela do budovy, když v tom do mě někdo vrazil velikou silou.