Kočka a Vlk...?

27. ČÁST

Ve městě to bylo úžasné. Byli jsme snad všude. V zahradách, v kostele, v parku a na náměstí.
Tam jsme si sedli na lavičku u fontány. Wall šel něco koupit a já na něj čekala na lavičce.
"Co tu dělá kočka tak sama?" ozve se něčí hlas vedle mě a já se otočím. Vedle lavičky stojí tři kluci.
"Na někoho tu čekám." odpovím s klidem a dál vyhlíží Walla.
"Jo tak čekáš..." chytne mě jeden z nich za ruku a přitiskne si mě k sobě.
"Pusťte mě!" snažím se mu vytrhnout, ale marně, a tak ho volnou rukou seknu do obličeje. Pustí mě a odstoupí.
Chci utéct, ale další z nich mě chytne a drží.
"Je pravda, že kočky nesnáší vodu?" zeptá se provokativně ten třetí a namočí mi ocas do fontány. Začne mi být zima a asi si toho všiml, protože nabral vodu do dlaní a nalil mi jí na uši. Zaklepala jsem se. Všichni tři si kolem mě stoupli.
"Hej, nechte ji!" uslyším známý hlas a ti tři kluci se otočí na Walla. Vycuknu se ze sevření jednoho z těch tří a běžím k Wallovi.
"Ááá, kočička má ochranu jo?" ušklíbne se jeden z nich.
"Vypadněte a nesahejte ne ni!" zavrčí na ně Wall naštvaně.
"A ty jsi jako kdo, že nám budeš poroučet, na koho máme šahat a na koho ne." zeptal se jeden z nich.
"Jsem Wall." řekl. Byla jsem zvědavá, jestli znají alespoň svého prince, když ne dobré vychování.
"Wall?" řekne ten, co na mě promluvil první.
"Ty vole, on je princ! Zdrháme!" řekl jeden z těch, co stáli za ním a všichni někam odběhli.
"S tím se bude muset něco udělat." řekne Wall a potom se otočí na mě.
"Jsi v pořádku? Udělali ti něco?"
"Ne, jenom mi je zima." odpověděla jsem.
Vydali jsme se zpátky na zámek.