Kočka a Vlk...?

7. ČÁST

Za chvíli jsem seděla na koni před Wallem, protože není dostatek koní a s tím kotníkem bych stejně nemohla jet sama.
Než jsme vyjeli, dal mi Wall do vlasů sponku s peřím, aby mi nepadaly do obličeje.
Jakmile jsme opustili město, Wall pobídl koně a ten se rychle rozeběhl kupředu. Bála jsem se, že spadnu, a tak jsem se co nejpevněji držela Walla kolem pasu.
Když cítil, jak moc se bojím, zatočil a prudce zastavil. Ostatní projeli kolem nás ve snaze nás dohonit. To ale nevěděli, že jsme dávno za nimi.
Když jsem cítila teplou wallovu ruku, jak mě hladí po uších, aby mě uklidnil, pustila jsem ho.
Seskočil z koně a mě taky pomohl. Vzal mě do náruče a někam nesl. Položil mě na lavičku u jezírka. Nikdy jsem nic tak krásného neviděla.
"Je to nádherné."
Něco si zamumlal, ale já mu nerozuměla.
"Říkal jsi něco?" "Ne, nic." odpověděl.
Začínala mi být zima. Wall si toho asi všiml, protože si mě přitáhl do obětí.
"Nechceš už jít domů?"zeptal se opatrně. "Ne, ještě ne. Je to zvláštní, ale tohle místo mi něco připomíná." řekla jsem.
Když jsme došli ke koni, slunce už pomalu zapadalo. Obloha bývá v tuhle dobu nádherná.
"Kam to vlastně jedeme?" zeptala jsem se. Wall najednou stuhl. Ta reakce se mi nelíbila, a tak jsem se mu podívala do očí ve snaze něco z nich vyčíst.
"Víš, kdo jsem...?" zeptal se.
"Nějakej šlechtic...nejspíš."
Zastavili jsme u spadlého stromu. Wall mi pomohl a sedl si vedle mě. Opřela jsem se a on obmotal kolem mě jeho ruku.
"Víš..." byla jsem nalepená na jeho rtech a čekala, co řekne."
"Bojím se, že když ti to řeknu, tak už se mnou nebudeš chtít mít nic společného." řekl smutně.
Zachumlala jsem se do jeho hrudi.
"Zůstala bych s tebou, i kdybys byl třeba i princ." Úplně se uvolnil, a v tom mi to došlo.
"Ty-ty jsi princ...?"