Mafiánova Princezna

Nebudu tvoje!

POHLED KATE

Už se blížila doba večeře a já jsem propadla v deprese. Snažím se být silná, ale nejde to. Koukám se z okna na příjezdovou cestu, v ruce držím mobil a přemýšlím jak to dneska přežiju. Najednou uslyším přijíždějící auto na příjezdové cestě a hned si schovám hlavu do dlaní. V tu ránu si uvědomím, že jsem se ještě nepřevlekla do  svých modročerných šatů, které mají na zádech rozparky. 

Scházela jsem ze schodů když v tom otec otvíral hlavní dveře. Z nich první vyšla Elliotova matka, poté otec a nakonec Elliot. Když konečně sejdu poslední schod, s elegancí si to namířím k jeho matce ta mě pevně obejme, jeho otec mě políbí na klouby prstů na ruce a Elliot též. Usmívám se co mi síly stačí, ale když sejde po schodech matka a já se na ní otočím přestávám dýchat. Na ruce má velkou modřinu, kterou se snaží schovat pod zlatýma a stříbrnýma náramkama. Úsměv má, ale pořád okouzlující jako by se dneska vůbec nic nestalo. Ale já jsem z toho pořád nějak v šoku a ani si nevšimnu, že do mě otec nenápadně šťouchá. 

"Prober se a běž si sednou" přecedí přes zuby.

"No jo, no jo" neochotně popojdu do jídelny a sednu si po boku své matky a hned naproti Elliota. Ten pořád na mě kouká a mě to už vážně nervuje. Nemůže se třeba dívat z okna? Ne vlastně, okno nebude jeho nastávající i když si myslím že by mu to s oknem slušelo a byla by perfektní manželkou tohodle tupce. Zatřásla jsem hlavou a snažila se alespoň vnímat večeři. Rodiče si mezi sebou povídali hlavně můj otec s jeho otcem, mamka si povídala s jeho matkou o všelijakých novinkách a drbech a já zkoumala své jídlo. Když jsme dojedli Ben a Elliotův otec zmizli v pracovně, matka s jeho matkou zase do salónku a já teď seděla neochotně na pohovce v obýváku a Elliot hned vedle v křesle.

"To na mě budeš čučet pořád? Docela mě to štve." nevydržela jsem neustálý jeho pohled na mě.

"Ale zlato, brzo budeš moje a musíš si zvykat. Ty si nepamatuješ co jsem ti  říkal? To že se máš naučit se ke mě chovat." řekl oplzlým tónem hlasu.

"Doufám bonbónku, že si nemyslíš, že budu tvoje" a propukla jsem v silný smích. V tu ránu si sedl hned vedle mě a položil jeho ruku na moje stehno a silně ho stiskl.

"Budeš moje i kdyby jsi nechtěla" a chystal se mi dat pusu, ale to jsem ucukla.

"NEBUDU TVOJE" už jsem svůj vztek neovládla. "I kdyby jsi kdo ví co dělal, moje srdce si jen tak nevezmeš ani nekoupíš víš? Nejsem nějaká prodejná šlapka jak jsi zvyklý! Budeš mít peklo chlapečku , protože TVOJE prostě NE-BU-DU !" a vstala jsem z pohovky s úmyslem k odchodu.

"Viděl jsem modřiny na tvé matce, to tvůj otec, že?" zněl ustaraně, ale určitě to jen hraje. To mu neprojde.

"Chceš mi je snad taky udělat?" usmála jsem se na něj a protočila oči.

"Ty jsi trdlo. Tohle bych ti úmyslně neudělal"

"Jen úmyslně jo? Ale kdybych si to "zasloužila" tak jo? K politování." neudržela jsem svůj sarkasmus. 

"Kdyby jsi byla jen MOJEa poslouchala mě ,tak by jsi nic takového nezažila." jeho hlas byl tak klidný až mě z toho zamrazilo.

"Posloucháš se co říkáš? Ty jsi prostě vůl! JÁ TVO-JE NIK-DY NE-BU-DU!" otočila jsem se na podpatku a běžela po schodech do svého pokoje. Hned jak jsem vlezla k sobě , zamkla jsem se a sjela jsem po dveřích dolů. Přitáhla jsem si k sobě nohy a tvář schovala do dlaní. On mi teď vyhrožoval? Jako vážně? Už tak jsem zničená a on jako kdyby si to užíval. 

"Já tvoje prostě NEBUDU!" zakřičela jsem na přiblížející se kroky.

"Kate, prosím tě pusť mě dovnitř chci se ti omluvit do očí." poprosil mě přes dveře a chtěl otevřít, ale když zjistil , že jsou zamknuté začal do nich bušit a lomcovat klikou.

"Neotevřu ti i kdyby jsi prosil celý svůj život! Vypadni!" křikla jsem na něho a neposlušná slza se mi spouštěla po tváři.

"Pusť mě dovnitř a hned! Nezapomínej na to co jsem ti říkal! Jsi MOJE!" a začal snad do tých dveří i kopat. Zvedla jsem se, utřela si slzu a odemkla jsem dveře. Hned jak vletěl do pokoje mě natlačil na zeď a pošeptal mi do ucha: "Jsi moje a budeš moje a jestli tohle někdy znova uděláš , až budeme manželé dopadne to hůř " a chytl mě pod krkem. Vyděšeně jsem se na něho podívala a v tu ránu jako kdyby věděl, že mi ubližuje hned stisk uvolnil a políbil mě. S tým vším jsem ho odstčila.

"Nešahej na mě, a prosím tě odejdi a nech mě být! Nech mě žít pár dnů svůj život dokud ještě můžu, protože s tebou to nebude život, ale.." zastavila jsem se.

"Pokračuj" chtěl slyšet celý můj proslov.

"Ale.. bude to moje smrt, protože já se ti nepodvolím. Teď jsem třeba zničená, ale počkej až se z toho dostanu. Budeš si přát, aby jsi mě nikdy v životě nepotkal. To mi věř. A teď.. odejdi. Prosím."

"Budeš moje, zlato poch." ani to nedořekl a vrazila jsem mu facku.

"Ty! Na mě nešahej! Už tak jsi mi ublížil dost!" a svezla jsem se zase po zdi dolů. Vypadalo to, že si chtěl kleknout a omluvit se mi nebo mě obejmout, ale já jen ukázala na dveře pryč a on se zvedl a odešel.

"Promiň, ale já za to nemůžu." zastavil se ve dveřích, koukl na mě a odešel.

"To jsem to zase zpackala! Až to zjistí otec tak mě zabije!" okřikla jsem se nahlas. 

*Pokud se vám dnešní kapitola líbila, prosím o votes nebo komentář. Při nejlepším můžete můj příběh sdílet ať si ho někdo další může přečíst. Můžete mě i sledovat pro budoucí příběhy. Děkuji <3 ♥