Mafiánova Princezna

Láska nebo faleš?

POHLED KATE

Už je to pár hodin co jsem vylezla z bazénu a Elliot odjel domů a já teď sedím ve svém pokoji a pořád s pitomým úsměvem. Pořád mi to nejde do hlavy. Tenhle den byl nejlepší v mém celém životě. Byl plný lásky a něhy. Poprvé jsem měla chuť propadnout a nechat se unášet tou něhou.  Jenže jsem si vzpomněla na slova mého otce: 

"Elliot se o tebe bojí? Hah. Počkej až budeš jeho ženou nebude mít slitování. Víš o tom moje milá zlatá, že se jenom přetvařuje? Chceš něco říct? Postřelil své první holce jejího přítele a vyhrožoval jí smrtí. Myslíš si, že bude k tobě tak hodnej jako teď? Nebude holka, jen tě chce mít v hrsti a ty víš, že musíš." Jeho slova mi opět ubližují. Moje oči se začali plnit slzami a opět jsem měla chuť je pustit ven. Je to láska nebo je to jenom faleš? Bude takový i po svatbě? Po první hádce nebo neshodě? Bude takový napořád nebo se jen přetvařuje jak mi to řekl otec? Bude mě mlátit dokud budu silná? Bude mě znásilňovat? Bude mě podvádět? Bude mlátit naše děti a nutit je do mafie? Bude mě mít opravdu rád nebo bude na mě zlý a krutý? Toť otázka. Všechny tyhle myšlenky mi putují v hlavě a nejde to zastavit. Rozhodla jsem se, že si půjdu lehnout a prospat se na další určitě vyčerpávající den. Před tím než jsem usnula řekla jsem si, aby se mi zdálo o všem dobrém. Nu kdo ví, jestli se mi to splní.

*sen

Procházím temnou a úzkou chodbou a na jejím konci vidím velké dřevěné dveře. Na sobě mám roztrhané černé rifle a roztrhané bílé tílko. Na rukou mám krev a na nohou početné modřiny. Jdu bosá a kulhám. Co se to děje? Jdu rovně k těm dveřím a postupuji dál a dál až jsem úplně u nich. Nakloním se k dveřím s úmyslem je otevřít, ale jsou zamknuté. Na druhé straně slyším pláč. Ženský pláč. Ta žena prosí o milost. Potom tam slyším zlomyslný smích nějakého muže. Dřepnu si a podívám se přes škvíru kam se strká klíč. Naštěstí tam žádný klíč není a já vidím na tu ženu. Má světle modré vlasy, velké zelené oči plné slz, je zmlácená a brečí a prosí. Muž se jí pořád směje , ale na něho nevidím. Žena má zavázané ruce pouty a nohy provazy. Snaží se z nich dostat, ale víc jí to ubližuje. Najednou uslyším kroky. Můj výhled mi zatemní onen muž. Je hubené postavy, skoro žádný sval ani nic podobného tomu. Má černé popelavé vlasy nagelované na pravou stranu. Blíží se k ženě s malým nožíkem v levé ruce. Žena na něho kouká zklamaně a bolestivě. Pořád brečí a snaží se vyprostit z pout. Vidím jak jí po rukou teče krev. Srdce mi tluče až mi vyskočí z hrudi. Až když je ten muž u ní přendá si nožík do pravé ruky. Na tváři se mu vytvaruje úsměv. Vypadá jak blázen. A já jsem asi taky blázen pokud tohle sleduji a místo toho abych hledala jak se odtud dostat, sleduju tuhle bolestivou záležitost. 

"Je ti takhle dobře ty malá mrcho?" zeptal se jí klidným hlasem.

"Alfréde, Alfréde prosím neubližuj mi! Já-Já jsem to tak nemyslela, prosím tě neubližuj mi." dostala ze sebe už tak zlomená žena z úst. Na to se teď už zmíněný Alfréd hlasitě zasmál. 

"Nemám ti ubližovat? Měla jsi jen jeden úkol Anno, ale ty jsi ho poslušně nesplnila. A tady v našem světě to jen tak nemůžu nechat být. Tu malou děvku jsem si musel přitáhnout sám, protože ty jsi jí začala mít ráda? No nejseš ty úplná kráva?" a plivl jí nechutně do tváře.

"Ty.. Ty jsi jí dostal? J-J-Jak?" 

"Mám své metody má malá zlatá." škodolibě se usmál. "Co s tebou teď uděláme?" optal se, ale spíž to znělo jako řečnická otázka. 

"Nech mě a jí být. Prosím. Udělám cokoliv." prosila Anna.

"To co jsi měla udělat jsi neudělala takže podle mého už jsi o svojí příležitost přišla. A neboj se o Kate se postarám." opět se hlasitě zasmál. Ale počkat.. Cože jak to myslel , že se o mě postará. Najednou jsem slyšela hlasitý křik. Otevřela jsem oči a viděla jsem Alfréda jak nožem řeže Anně ruku, potom najednou křik utichl ruku si dal k ústům a potom vší silou jí zabodl do jejího břicha.

"Néééééééé!" začala jsem brečet a ječet. Spadla jsem na zem a dala si nohy víc k tělu. Uslyšela jsem jak se ty dveře otevřeli a Alfréd s nožem tentokrát v levé ruce se schyluje ke mě. Nevnímala jsem nic. Vím, že mě hodil do místnosti a opět zamkl. Klíč někam odhodil a já se teprve teď podívala kde to vlastně jsem. Byla jsem v té samé místnosti co byla před chvíli Anna, ale ta nikde nebyla a postel vypadala čistě. No co se to tady děje? Uslyšela jsem cinkání klíčku a podívala jsem se na tu osobu co s nimi cinkala."

"Elliote?!"

*Pokud se vám dnešní kapitola líbila, prosím o votes nebo komentář. Při nejlepším můžete můj příběh sdílet ať si ho někdo další může přečíst. Můžete mě sledovat pro budoucí příběhy. Děkuji <3 ♥