Mafiánova Princezna

Je to tu zas

POHLED KATE

Vzbudila jsem se celá zpocená. Tento sen byl až moc, moc reálný. Nesmím na to myslet. Prostě nemůžu. Byl to jenom sen, ale jsem si jistá, že teď neusnu. Bojím se, že se mi to opět bude zdát. A to já opravdu nechci. Vstala jsem z postele, došla jsem ke skříni, prohrabala jsem jí a vytáhla jsem si černé tepláky a bílé tílko. Převlékla jsem si pyžamo. Zpocené pyžamo jsem vyhodila do koše na prádlo a podívala jsem se do zrcadla. Málem jsem se sama sebe lekla. Velké kruhy pod očima a rozčepýřené vlasy. Pustila jsem si do dlaní studenou vodu a hodila jsem si jí do tváře. Vypla jsem vodu a naposled se podívala do zrcadla. Vyšla jsem ze dveří z koupelny a šla jsem si opět lehnout do postele. Můj zrak přilákali moje hodiny na nočním stolku po levé straně postele.

"Teprve půl čtvrté" povzdechla jsem si. Ulehla jsem do peřin z nebes a zavřela jsem oči. Po chvíli jsem opět usla.

*ráno

Ráno jsem se vzbudila se špatnou náladou. Podívala jsem se na hodiny a bylo teprve půl osmé. Ještě chvíli jsem se válela v posteli a přemýšlela. Nad čím? Nad tím snem. Mohlo by se to opravdu stát? Kdo byla ta žena? A proč věděla o mě? A proč se nade mnou skláněl Elliot s klíčkami a usmíval se jako blázen? A co by se stalo kdybych se neprobrala a snila dál? Udělal by mi něco nebo by mi pomohl? Netuším co se to sakra děje. Přemýšlela jsem nad tím vším až jsem došla k tomu mému únosu.

"Ježíš!" vykřikla jsem a vyhoupla se z postele na nohy a chytla se za hlavu.

"Ty esemesky" začala jsem nervózně pochodovat tam a sem pořád dokola. Začalo se mi dělat nevolno. Otec mi sebral celou elektroniku a já nevím jestli si to četl. Jestli o tom ví. Od té hádky se doma neukázal a matka skoro nevylezla z ložnice. Včera večer jsem jí potkala, když jsem si šla pro noční svačinku do kuchyně, protože jsem měla hlad. Po těle měla strašně moc výrazné modřiny, roztrhlý ret a monokl pod levým okem. Ani se na mě neusmála, jen se na mě zlomeně podívala a šla dál. Nedivím se jí. Za to můžu já a já jsem z toho vyšla jen bez elektroniky a bez kámošky. Musím najít ten svůj mobil a zkontrolovat sms zprávy. Jinak se může Amy nebo Elliotovi něco stát a to bych si neodpustila. Nikdy! Když jsem u toho je to docela zajímavé. Nesnášela jsem ho, chtěla jsem mu zničit život a najednou si a něho dělám strach.  Že bych začala k němu něco cítit? 

"Ne! Ne!" okřikla jsem se. Otevřela jsem dveře a s pomalým a pro mě tichým krokem jsem si to vyšla před dveře otcovi pracovny. Co nejvíc jsem zatajila dech až jsem přestala dýchat a nastražila ucho na dveře. Nic jsem neslyšela a tak jsem vzala za kliku. Bylo odemknuta tak jsem rychlostí blesku zalezla dovnitř. Rozhlédla jsem se po hnědě vymalované místnosti, podlahy ze dřeva a s dominujícím velkým kancelářským stolem. Vydala jsem se opatrně k němu. Nikde jsem nezahlédla ani jednu kameru, ještě aby byli  v domě stačí, že jsou kolem domu i s gorilama. Otevřela jsem první šuplík na pravé straně, tam byli jen papíry. Druhý šuplík byl zamčený. Třetí šuplík byl odemčený a trošku pootevřený. Opatrně jsem ho otevřela a oči se mi rozzářili. Byl tam! Byl tam můj mobil. Iphone. Jak jinak prostě bohatá rodina rovná se nejdražší věci. Tedy, alespoň tohle ze všeho je moje nejdražší věc. Alespoň si to myslím. 

Odemknu mobil a všimnu si několik nových zpráv. Bože! Já úplně zapomněla na ty SMSky! Otevřu jednu.

Zpráva od: Ty víš kdo

Jako první tvůj úkol máme nepostradatelně zjistit všechny slabiny tvého prince Elliota. Oh tolik ironie kočičko. Pamatuj na má slova. Pac a pusu kočičko.

Koukám na to jako na přízrak. "Ty moje úkoly!" zděsím se a nahlas vyjeknu. Hned si zakryji ústa rukou s vědomím, že jsem pořád v kanceláři/pracovně svého otce. Otevřu další Smsku.

Zpráva od: Ty víš kdo

Tak ty neumíš plnit své úkoly děvenko? No tak to by jsme si měli popovídat nemyslíš? Jsi na tom u nás hodně hodně špatně, aby se ti něco nestalo princezničko. 

Dočetla jsem si to a hrůzou jsem se zasekla. Oni mi chtějí něco udělat! Bože já jsem kráva! a praštím mobilem o zem a ten mobil se několikrát protočí a zanechá po svém dopadu na tvrdou zem velkou ránu. Uslyším pomalé otvírání dveří a ucítím na své hlavě ránu. Složím se na zem, držím si bolavé místo a pomalu ztrácím vědomí. Podívám se na osobu v černém, která mě opatrně bere do náruče a bere pryč. Nevidím mu do obličeje, ale vím, že tohle nedopadne zrovna dvakrát dobře.

*Pokud se vám dnešní kapitola líbila, prosím o votes nebo komentář. Při nejlepším můžete můj příběh sdílet ať si ho někdo další může přečíst. Můžete mě sledovat pro budoucí příběhy. Děkuji <3 ♥