Mafiánova Princezna

Podraz

POHLED KATE

Seděla jsem nahoře v ložnici na posteli a dívala jsem se z povzdálí z okna. Přemýšlela jsem nad tím jaký plán ti dva dole vymysleli. Mohlo to být jen pár minut nebo i hodin a já se stále dívala na ten výhled, jak slunce se posouvá na obloze. Jak fouká něžný vítr a tím dává do pohybu krásné zelené až skoro zářivé listy na stromech. Všechno bylo venku tak klidné. Zdálo se mi, že ten klid jsem narušovala já svýma myšlenkama. Pořád jsem přemýšlela nad tím jak mě můj vlastní otec uhodil, jak mi vyhrožoval a moje vlastní matka neudělala vůbec nic, ale musím být na sebe pyšná. Postavila jsem se mu.

Když nad tím tak přemýšlím jsem ráda, že jsem řekla Elliotovi pravdu ohledně toho co se stalo. Bez něho by se nám nerýsoval žádný plán a já se tak nemohla jemu pomstít. Zajímá mě jestli jim budu moct nějak pomoct. Jestli půjdu s nimi nebo jim budu muset dát nějaké informace. Být třeba nějaká návnada nebo něco podobného. Opravdu netuším, ale nikdy jsem si prostě nemyslela, že mi dokáže ublížit. O Elliotovi jsem si to myslela nevěděla jsem co se může stát, neznala jsem ho. Nejspíš jsem neznala ani své rodiče. Matka přede mnou vždy vystupovala tak, že jsem si myslela, že je opravdu silná osobnost. Pokud já jsem silná a ona ne. Tak po kom to sakra mám? Protože se fakt nedokážu vzpamatovat z toho jak mu byla poddaná. Taková ona nebyla. Můžu snad za to já když jsem odešla? 

Ani jsem si neuvědomila, že už nesedím na posteli v tureckém sedu, ale stojím u okna a rozhlížím se po příjezdové cestě. Zahlédla jsem červené Ferrari jak si to ujíždělo od nás a tak mě napadlo, že Robert s Elliotem něco vymysleli. Čekala jsem co se teď bude dít. Koukala jsem se z okna když v tu chvíli jsem uslyšela otvírat dveře od ložnice, ale neotočila jsem se. Věděla jsem, že je to Elliot. 

"Kate?" optal se opatrně. Netuším proč teď vybral takový tón a to mě znervózňovalo. 

"Ano?" jednoduše jsem odpověděla.

"Vymysleli jsme dost riskantní, ale logicky a i snadno proveditelný plán." osvětlil mi situaci a zavřel za sebou dveře, ve kterým doposud stál. 

Opřel se o dveře a nejspíš očekával to, že se otočím, ale já jsem nechtěla. Dívala jsem se na ty krásné červené růže před touto vilou kde strávím jak já tak Ellliot a naše děti celý prokletý mafiánský život. Až teď si uvědomuji, že mu budu muset dát po svatbě dítě a to nejlépe syna. Ale pohlaví si prostě nevyberu. To nikdo. Vše ohledně tohoto je náhoda. Co když jsem třeba neplodná? Nebo dokonce je neplodný Elliot? Co když naše dítě bude mít nějaké zdravotní problémy a já budu muset jít na potrat? Nebo co když budu při porodu tak vysílená, že na konci porodu umřu?

Ani jsem si nevšimla, že mi tečou slzy z očí dokud si mě silné ruce neotočili tak abych se dívala do Elliotovi tváře. Jeho stisk povolil hned jak uviděl mojí první samotinkou slzičku stékat po mé možná až moc oteklé tváři. Hřbetem ruky setřel tuhle neposednou slzičku a zadíval se do mích očí s prosbou.

"Moje princezničko nebreč mi tu. Na co jsi myslela, že mi tu brečíš?" optal se s nadějí v hlase, že mu odpovím. Jenže na tohle jsem neměla sílu.

"Neřeš Elliote je toho jen moc, ale jediné co teď vím je, že se chci pomstít svému vlastnímu otci potom co mi udělal a vyhrožoval mi." odpověděla jsem až na můj vkus chladným hlasem. Nepoznávala jsem se.

"Když to říkáš. A nezapoměla jsi na svou matku? Že jí chceš pomoct?" optal se ještě víc opatrněji pokud to ještě vůbec šlo.

"Ne." jednoduše jsem odpověděla. Dřív bych řekla, že bych i za ní položila život, ale nechala se zlomit. Nemá cenu jí zachraňovat ať se zachraňuje sama. Vždy říkala, že  se dokáže postarat sama o sebe.

Elliot se na mě šokovaně podíval a zkoumal mojí tvář jestli to myslím vážně. Myslel si, že jsme jen zmatená, ale muselo mu dojít, že to myslím vážně. Netvářil se dvakrát nadšeně.

"Myslel jsem, že jí máš rád." zašeptal jako by si to říkal sám pro sebe. Aby se ujistil, že to má být pravda.

Měla jsem jí vždy ráda. Dá se říct, že jsem jí prostě milovala. Byla to jediná osoba v životě, kterou jsem nikdy nechtěla ztratit. Byla vždy pro mě velkým vzorem. Tvářila se nebojácně tak odvážně. Vždy když se s otcem pohádala a měla potom modřiny druhý den se tvářila jako by se nic nestalo a usmívala se na mě. Pamatuji si dokonce co mi i říkávala. "Nesmíš mu ukázat svoji slabost, jinak budeš slabá ty." To mi říkávala často a já jí tu potom vidím celou oddanou jemu. Tomu hajzlovi, který vztáhl ruku na svou vlastní dceru, která mu tímto svazkem dá moc a peníze. Teda ne já, ale tady Elliot. 

Uvědomuji si, že Elliot a Amy jsou poslední osoby v mém životě, které mi ještě zůstali. Bodlo mě u srdce, že se ke mě rodina takhle zachovala. A to se tvářili, že jim na mě záleží. Ale asi ne dostatek.

Tohle všechno beru jako ten největší podraz z jejich strany. Chovat se takhle ke své dcery bylo nezodpovědné a mučivé zároveň.

Podívala jsem se do Elliotovi tváře a chytla ho za rukáv od levé ruky. Zmáčkla jsem jemnou látku a tím ho přinutila aby mě pořádně poslouchal. Protože to co jsem mu teď chtěla říct ovlivní naše manželství a později i naši společnou rodinu.

"Slib mi, že se k naším dětem nebudeme chovat jako ty moje rodiče ke mě. Slib mi, že pro ně budeme oporou a nebudeme jim ničit dětství a jejich vzácné životy. Nikdy bych si to neodpustila a nemohla bych být jinak šťastná. Prostě mi slib, že všechno bude v pořádku a když my dva se nebudeme nikdy milovat tak budeme se mít rádi a budeme milovat alespoň naše děti. Slib mi to a budu navždy jen tvá. Nikdy tě nepodvedu, budu tvou oporou a nikdy ti neuteču. Budu tvá manželka, milenka a matka tvých dětí. Dokud mě nepotká smrt a vezme si mě nadobro pryč."

*Pokud se vám dnešní kapitola líbila, prosím o votes nebo komentář. Při nejlepším můžete můj příběh sdílet ať si ho někdo další může přečíst. Můžete mě sledovat pro budoucí příběhy. Děkuji <3 ♥