Mafiánova Princezna

Kde to zase jsem?!

POHLED KATE

"Ne! Ne! Nešahej na mě!" pokoušel se mě dotknout, ale já jsem se nechtěla zdát. 

"Ale, ale princezno sakra nevzpírej se! Bude to pro tebe potom ještě horší!" opět mi to zakřičel do tváře. 

"Já se prostě nedám rozumíš mi?! Ty jeden haj.." nedokázala jsem to doříct protože se ke mě sklonil a potom jsem hned ucítila štiplavou bolest na své pravé tváři. Hned jsem se na tom místě chytla a vystrašeně jsem se dívala do jeho temných očí, kterých jsem se teď tak moc bála. Netuším co se tu teď bude dít, ale nemám z toho dobrý pocit. Začali mi opět padat z tváře kapičky slz, které jsem nedokázala už udržet. Spíž vypadali jako potůčky.

"Teď mě budeš poslouchat, jasný?!!" zakřičel. Proč sakra musí pořád jen řvát?! Myslí si jako, že jsem hluchá nebo jako co! Avšak jsem nemohla skoro promluvit jen jsem zakývala hlavou na souhlas, nic jiného mi prostě nezbývá. 

"Tak se mi to líbí, koťátko moje. A teď stoupni a pojď zamnou a žádné blbosti!" řekl už jaksi poklidněji, což nebudu lhát dost mě to překvapilo. Okamžitě jsem se snažila vstát, ale moje nohy zavrávorali a zase jsem spadla bolestivě na zadek. Arogantně se na mě usmál, vykročil si to za mnou a silně mě vzal za ramena a vytáhl mě na nohy. 

"Nešikovná jako vždycky." nedokázal si prostě do mě rýpnout. Hajzl jeden.

Otočil se a já jako pejsek jsem prostě musela jít za ním. Teď jsem se mohla pořádně podívat po místnosti. Fakt, že jo byl to sklep a byla tu i klec? Proč sakra?! Jeho kumpáni co byli celou dobu v místnosti s námi otevřeli dveře a my jsme kolem nich prošli. Šli jsme docela dlouho jen rovně, připadala jsem si jako v nějakých podzemních cestách a uliček jako v labyrintu. I kdybych chtěla a utekla bych někam jinam tak bych se na sto procent ztratila a o to nestojím. Najednou jsem zahlédla schody, po kterých jsme vyšli nahoru a najednou jsme se objevili v přepychovém domě. Asi to muselo být jeho, protože když jsem se začala dívat kolem tak se jako debil uculoval a zadržoval smích. Jenže já jsem ženské pohlaví a když vidím takovýhle luxus musím si to prostě proskenovat no a co jako?

"Už ses porozhlédla, máme ještě hodně vyřizování princezno." tyhle slova mě odvrátila od mého skenování a já na něho pohlédla. Ta jeho jizva mě prostě děsila a ty oči.. no co si budeme říkat, byli tak děsivé a tajemné až z toho dokázalo zamrazit. A taky , že mě z nich zamrazilo. A to dost nepříjemně. 

Pokynul mi rukou, abych už konečně šla. A taky , že jsem tak radši učinila. Jsem prý ve velkém průseru, takže ho nesmím vytočit ještě víc než je. Tak jsem zas za ním vyrazila jak poslušný pejsek. Prošli jsme kolem schodiště takže je jasný, že tu má dvě patra. Najednou zastavil u bílých dveří, vytáhl ze zadní kapsy u kalhot klíček, strčil ho do zámku a pootočil. Uslyšela jsem cvaknutí zámku a chytla jsem za kliku. Jenže mě zastavil tím, že mi tu ruku odložil a ještě ty dveře zavřel. Podívala jsem se tázavě na něho a čekala jsem co se bude dít.

"Ne tak rychle beruško, ani nevíš co tam je. Třeba tam je někdo připravený se zbraní a připraven na někoho kdo projde vystřelit a ukončit mu život." hned jak to řekl jsem se vystrašeně na něj podívala a to asi nevydržel a propukl v silný smích. Jak jinak, dělal si ze mě prostě srandu. Parchant jeden co si sakra o sobě myslí? Jak já bych mu jednu nebo dvě pleskla. Nebo rovnou dejte mi zbraň a já ho s radostí zastřelím a byl by konečně klídeček. Alespoň doufám, protože mě to už nebaví.

"Hlavně v klidu tady tě teď zavřu ber to jako.. hmmm.. třeba tvůj dočastný pokoj, protože za chvilku to bude jinak kočičko." mrknul na mě a otevřel dveře. Nechtěla jsem tam a tak jsem stála mezi dveřmi a on to asi nemohl vydržet a tak musel mě strčit dovnitř. Než jsem se stihla otočit tak jsem uslyšela cvaknutí zámku. No super on mě tu prostě zamkl. Chytrý to hoch.

"Kde to zase jsem?! A proč zase?! Za co?"

*Pokud se vám dnešní kapitola líbila, prosím o votes nebo komentář. Při nejlepším můžete můj příběh sdílet ať si ho někdo další může přečíst. Můžete mě sledovat pro budoucí příběhy. Děkuji <3 ♥