I am FINE

Another answer

"Teď mi řekni pravdu!"

Co? Co se to děje?
Bylo to, jakoby na mě někdo promluvil v jiném jazyce. Chvilku jsm zírala na toho člověka vedle mě. Nechápavý pohled jsem mu posílala každou vteřinou a on mi na něj odpovídal svým 100% vážným výrazem.
Nevěděla jsem co říct.
Mám mu odpovědět? Mám se mu svěřit? Mám ho odbýt? Mám mu říct pravdu? Mám mu zalhat?!

"Emily..."
z mého přemýšlení o této situaci mě probral dotyk a následné obětí.

"Něco s tebou není v pořádku, tak se mi svěř. Od toho přátelé jsou..."
v obětí mi Adrian povídal to samý.

"Svěř se mi, jsme přátelé..."
přátelé... přátelé.... pokaždé když jsem slyšela to slovo, chtělo se mi brečet ještě víc...

CRRRRRRRRR

Zazvonilo na přestávku. Adrian mě propustil z obětí abychom se rozloučili s učitelem. Ani jsem k němu nezvedla hlavu, aby neviděl můj rudý obličej od slz.
Po tak dlouhé době je tu NĚKDO... Musím se mu svěřit!
Adrian seděl na svém místě a vypadalo to, že v hloubi duše přemýšlí. Vzala jsem ho za rukáv a tiše řekla

"Po škole na zahradě. Řeknu ti celou pravdu. Do té doby se mnou dnes už nemluv prosím."

Celou dobu jsem v sobě držela slzy. Tak ráda bych mu to řekla už teď. Tak ráda bych se vrátila k přátelskému obětí... tak ráda bych si připoměla chvíle s ním...

Zbytek školy jsem byla zticha jako každý jiný den. Jsem Adrianovi vděčná, protože na mě doopravdy ani jednou nepromluvil. Budu mu muset za to poděkovat.
Poslední hodinu jsem poslala Adrianovi vzkaz:

Na zahradu jdi až chvilku po mě, ať to není nápadný. A děkuji ti.

Usmál se, když to četl a já se musela pousmát taky.

Při cestě do zahrady jsem potkala holky z naší třídy.

"My vás viděly" kdo jiný by měl začít, než Sarah. To by nebyla ona.

"Koho NÁS? A ať už jsi viděla cokoliv, není to tvá věc, nebo se mýlím?"

"To se teda mejlíš! Viděla jsem tebe a Adriana dnes o výtvarce! Nezapomínej, já jsem jedna z mála, co znají tvou minulost! Víš, byl by to nádherný drb!"

"O co ti jde tentokrát?" tohle bylo už jako kolovrátek. Pořád dokola a dokola jenom to samý... ale tentokrát...

"Adrian bude jenom můj jasný? Přestaneš se s ním bavit!"

Co?! Přestat se bavit s někým, kdo se sám nabídl, že bude můj kamarád?!
To už jsem se doopravdy naštvala.

"Víš co?! Je mi jedno, kdo všechno se to dozví! Neprodám kvůli tomu své přátelství! Navíc, brzy nebudeš jediná, kdo o tom bude vědět!"

Sarah se na mě chvilku nechápavě dívala. Tenhle obrázek si zanechám v paměti. Potom se jí ale na tváři vytvořil její typický nafouklý ksichtíček. Tentokrát vypadala opravdu jako nějaký morče. Ale dost ošklivé.
Otočila jsem se směrem k zahradě, nedalo mi to a musela jsem to zakřičet

"AŤ VŠICHNI ZNAJÍ MOU MINULOST! JE MI TO JEDNO! AŤ MŮJ DRB JE NEJPOPULÁRNĚJŠÍ NA ŠKOLE! LEPŠÍ, NEŽ ZTRATIT PŘÍTELE!!"

Když jsem přišla do zahrady, už tam seděl. Netrpělivě čekal a nad něčím přemýšlel.

"Ahoj" řekl, ani jsem si nevšimla, že se na mě už kouká.
Než jsem stihla zareagovat ukázal na místo vedle sebe. Posadila jsem se a chtěla něco říct ale on byl rychlejší.

"Díky."

nechápala jsem ho, za co mi děkuje? "Za co?"

"Za 2 věci.... 1. za to, že se mi svěříš... 2. za to, že jsi svolila, abychom byli přáteli... v nikoho lepšího jsem ani nedoufal....!"
Co?! O čem to mlu- ON SLYŠEL MŮJ ROZHOVOR SE SARAH?!
Začala jsem se červenat.

"Ano slyšel jsem vás a myslím, že dáváš dost dobrý comebacky! To já neumím.."

Zasmál se a já se musela pousmát.
"Sluší ti to, když se usmíváš"
Nevěděla jsem co říct, tak jsem se jenom červenala a pousmála se ještě víc.
Pak jsem si vzpoměla, proč jsme vlastně tady.

"M-můžu se ti teda s-svěřit...?"

"Od toho jsme tady, ne?"

Z hluboka jsem se nadechla abych se uklidnila.

"Tak dobře. Vše co ti řeknu bude pravda. Klidně se mi potom směj, ale vyslechni mě..."

"Hele, smála by ses ty mě?"

"Ne...."

"Tak vidíš"
ten jeho úsměv na tváři... je nenahraditelný....

"No, možná když bys slítl ze schodů..."

"Hej!!!"

Oba jsme se zasmáli.
A teď jdu na to....