I am FINE

Truth untold

Z pohledu Graye

Takhle to fungovalo ještě další měsíc. Emily za tu dobu měla ještě dva záchvaty, ale díky doktůrkovi se z nich vždycky dostala. Zrovna jsem byl opět na cestě do nemocnice, když vtom mi zazvonil mobil. Podíval jsem se kdo to volá.

My o vlku a vlk za dveřmi... Co asi chce...?

"Ano? Tady Edward Gray."

"Grayi! Díky bohu že jsi to zvedl!"

Zní celkem roztěkaně... že by..?!

"Emily se probouzí!"

To mě omejte!!!

"Opravdu?!"

"Vážně! Takže mazej sem!!"

Rychle jsem ukončil hovor a sprintem vyběhl. Takhle rychle jsem snad nikdy jindy neběžel.

Em... Em... Em...

V tom opojení jsem si nevšiml díry v zemi a samozřejmě o ni zavadil. Klopítl jsem a slítl na zem. Hned jsem se ale postavil a běžel dál.

Em... Em... Em...

Vlítl jsem do nemocnice a jen co jsem se aspoň trochu zorientoval, zamířil jsem si to po schodech do mě už tak moc známého pokoje.

Zastavil jsem se těsně přede dveřmi a chtěl vzít za kliku, když vtom jsem ztuhl.

Co to dělám...? Musím za Em!

Vynadal jsem si, jenže mé tělo se ne a ne pohnout.

Musím za Em... jen je žádný depky... prosím... tentokrát ne...

Řekl jsem si rozhodně a konečně za tu kliku zatáhl. Dveře se pomalu otevřely a já viděl dovnitř místnosti. Pohled na Em mi kazil doktůrek spolu se sestrou, kteří stáli přesně před ní.

"P-pane doktore..?"

Promluvil jsem tiše. On se na mě trochu vystrašeně podíval a pak se usmál.

"Jen pojď."

"Huh? On sem někdo přišel?"

T-to je..!

"Emily!!"

Zvolal jsem a zamířil si to k její posteli. Svalil jsem se přesně před ní a lokty se opíral o její kraj.

"G-grayi?"

Chtěla pohnout rukou, kterou jsem jak jinak než hladil, ale nedokázala to.

Asi je ještě až moc slabá...

Podíval jsem se na její obličej. Už ho neměla zafáčovaný, jen ozdobený barevnými modřinami a několika odřeninami. Konečně jsem mohl spatřit její modré studánky, které po tom všem vypadaly vcelku unaveně a hlavně smutně. Její pleť byla stále sněhově bílá a na obličeji jí hrál zmatený, vystrašený výraz.

Proč se tak koukáš...? Ale na tom teďka nesejde!

"Ano.. jsem to já..."

Řekl jsem a s tím položil svou dlaň na její tvář. Z očí jí nezačaly téct slzy, a ani se nehla, což jsem nečekal.

Doufal jsem, že si aspoň trochu uleví....

Najednou se začala tvářit spíše zmateným než smutně.

"Proč jsi tady? A co tady dělám já?"

C-co?

Teď jsem byl pro změnu zmatený já.