I am FINE

Bad news

Z pohledu Adriana

Znovu jsem zatnul zuby a chtěl někoho zabít. Kohokoliv, ale nejvíc Graye. Pěkně mě tím nasral.

Jasně... "Postarám se o ni".... vlk taky sliboval...

Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl být tak hodně vytočený.

A proč taky? Nikdy jsem nevěřil, že něco jako láska skutečně existuje. Vždycky jsem byl takový ten kamarád, který se o vztahy vůbec nezajímá, i když byl mezi ostatníma populární (ego up).

To se ale změnilo, když jsem potkal osobu, která byla jiná než ostatní.

Nesmála se.

Nemísila se do davu.

Nechtěla být populární.. chtěla být naprosto normální holkou. Chtěla být sama sebou. A to mě na ní zaujalo...

Po chvilce ticha ke mně promluvil Henry.

"A... jak na tom teda je?"

Emily nebo Gray...? Jestli se ptáš na Graye, tak ti můžu říct, že je naprosto v pohodě. Jen to vypadá, že se moje modlitby splní a on se zoufalstvím zhroutí!!

Potřásl jsem hlavou a odpověděl.

"Emily? Prý se z toho nejhoršího dostala... není v nebezpečí života... i tak ale na tom není zrovna nejlíp. Jediný co vím tak je to, že nejvíce utrpěly její nohy. I když... její celé tělo bude ještě nějakou chvilku ochrnutý..."

Polkl jsem a přemýšlel, jestli jim mám říct i tu druhou polovinu jejího stavu.

"Ještě něco?"

Podíval jsem se směrem k Henrymu a došlo mi, že to na mě musí být strašně vidět. Povzdechl jsem si a nervózně prohrábl své vlasy.

"No... nevím, jestli bych vám to měl říkat... ale je tu možnost, že bude v kómatu..."

Přitom mi po obličeji stekla další slza. Setřel jsem si ji a podíval na ty dva. Miz brečela jak smyslů zbavená a Henry se ji snažil uklidnit. On sám na tom ale nebyl o moc líp. Viděl jsem mu to na tváři.

"Liz... bude to dobrý..."

Smutně se usmál a přitulil se k ní.

"Jediné co nám zbývá pro ni udělat je to, že se za ni budeme modlit a doufat, že nás ten nahoře uslyší..."

Liz ho popadla okolo pasu a pokrývaly hlavou v souhlas. Jen jsem se nad tím pousmál a nechal jim chvilku, aby si to mohli pobrat.

Z pohledu Graye

Klečel jsem tam. Klečel jsem u postele osoby, pro kterou bych udělal cokoliv.

Klidně bych si s ní mé místo vyměnil... Jenom by tu nesměla klečet... to ne...

Držel jsem její ruku ve své dlani a mnul její prsty. Byly křehké, jemné a velice chladné. Jako led. Kůži měla bledou jako stěna... nebo spíš jako krásný porcelán? Nevím... byla to nějaká zvláštní směsice obojího.

Jediné, co jsem v té bílé nezajímavé místnosti slyšel, bylo pípání různých přístrojů, na kterých byla má drahá polovička připojená. Chvílema to bylo pravidelné krátké pípnutí, jindy dlouhé zapípání.

Připomíná mi to morseovku...

Nemohl jsem se hnout. Myslel jsem si, že jediný můj pohyb by mohl změnit stav Emily. Jenže k horšímu... i když sem přišel Henry s Liz, tak jsem nebyl schopný jakkoli reagovat. Jen jsem sebou cukl.