I am FINE

The thunderstorm

Ještě před chvilkou bylo okolo mě naprosté ticho, a já se utápěla v černočerné tmě. Najednou jsem ale začala mžourat očima a dostavilo se mi silného osvětlení přímo do očí. Chtěla jsem si zakrýt obličej rukou jako minule, ale nemohla jsem se ani hnout. Cítila jsem se, jakoby každá má končetina - ne, každá část mého těla najednou vážila minimálně tunu.

Zkoušela jsem to několikrát za sebou, ale prostě to nešlo. Ruka se nehla ani o ten prťavý milimetr. Když jsem se po chvilce pokusila zvednout hlavu, bolelo to ještě víc.

Zatraceně!

A teď mi došla ještě jedna věc... byla jsem tak slabá, že mi nešlo ani zakřičet bolestí.

To si děláte srandu, ne?

Vzdala jsem se možnosti vstát a místo toho se snažila zaostřit na své okolí. Došlo mi, že nejsem ve svém pokoji. Tenhle byl totiž bílý a nezaplňovaly ho žádné skříně ani hromada knih. Přímo předemnou byly jen dvě malé židličky, které často vidíte například v čekárně u zubaře. Na stěně visel kalendář, který zrovna ukazoval dny prosince.

Počkat... prosince?!

Nedávalo mi to žádný smysl.

Ještě včera bylo 28.11.!! Jak je k sakru možný, že je prosinec?!

Chtěla jsem se podívat, kolikátého přesně je dnes, ale to mi nedopřálo vrznutí dveří. Nemohla jsem hnout hlavou, takže jsem vůbec neměla páru, o koho jde. Pak ale ta osoba celá v bílém předstoupila naproti mě. A teď mi to došlo.

Já jsem... v nemocnici...

"Vidím, že jste se probrala. Jak se cítíte?"

Jak asi?! Netuším co tu dělám a nemůžu mluvit...

Vydechla jsem a opravdu slabounce jí odpověděla.

"N-evím... co t-u děl-ám?

Sem tam mi přeskočil hlas, ale ta sestřička mi očividně rozuměla.

"Chápu. Víte..."

Na chvilku zaváhala. Pak se ale nejdříve zeptala.

"Pamatujete si co se stalo, než jste upadla do bezvědomí?"

Udiveně jsem se na ni koukla. Chtěla jsem promluvit, ale zase to nešlo, tak mě zastavila a mluvila dál.

"Tak jinak... pamatujete si, že jste šla s chlapcem jménem Edward Gray domů? Pokud ano, dvakrát mrkněte, abyste nemusela namáhat své hlasivky."

Na souhlas jsem teda dvakrát mrkla. Něco si zapsala a ptala se dál.

"Dobře... a pamatujete si na to, jak na vás vyjelo to auto?"

Opět jsem dvakrát mrkla.

"Tak to bude rychlé... Víte, než vás to auto stačilo srazit, dopadla jste na bezpečnou druhou stranu přechodu. Nevíme jak se vám to povedlo, ale zachránilo vás to. Tím pádem jste se však praštila do hlavy a víc zranila svoje již nějakým způsobem naražená žebra. Proto také nemůžete mluvit. Tou ranou do hlavy se vám též poranily nervy v celém těle, tak se nemůžete hýbat. Ale nebojte, za dva týdny to bude zase Ok."

Jak mi tohle říkala, vzpoměla jsem si na to šťouchnutí do zad.

Že by...?

V tu ránu mě naprosto zamrazilo... něco mi totiž došlo.

"A c-o Gra-y?"

Chvilku se na mě udiveně dívala, pak ale sklopila pohled a smutně pronesla.

"Ten zas tak dobře nedopadl..."