I am FINE

Player and the figure

Z pohledu Graye

Hleděl jsem na mamču, zatímco ona se s dlouhými nádechy a výdechy snažila aspoň trochu uklidnit. Jakmile byla znovu schopna mluvit, pokračovala.

"Doktoři říkali, že bude hlavně záviset na její pevné vůli až se probudí... teda jestli..."

Jestli se vůbec probudí...

Projelo mi vmžiku hlavou a hned jsem to vymazal.

Nad takovýma věcma ani nepřemýšlej!!!

Zanadával jsem si a znovu se věnoval svému okolí.

"Zatím to vypadá, že by to měla rozchodit..."

Mamča se opět obrátila na Freda a ten mi poslal smutný, ale upřímný úsměv. Pokusil jsem se mu ho oplatit, ale nešlo mi to. Ani trochu...

I když mě tam všichni uklidňovali, tak jsem se cítil blbě. Říkali mi ať se tolik netrápím, že to není moje chyba apod... jenže já to cítil přesně naopak.

Taky máte někdy pocit, že všechno co se okolo vás děje... to všechno zlo okolo... tak že za to můžete vy?
A čím více se toho špatného stane, tak tím více se utápíte v depresích?
Ne? Tak to vám závidím...

Držel jsem v ruce ten dopis, nyní už celkem dost pomačkaný a promočený od slz, protože jsem ho za dnešek četl minimálně stokrát. Už se stmívalo, ale já se odsud nechtěl hnout. Bylo mi jedno, že jsem celý den nic nejedl. Upřímně... na jídlo jsem neměl ani pomyšlení.

Rodiče Emily tu už nebyli a Daniel musel taky odejít. Byl jsem tu opět úplně sám.

O pár minut později se otevřely dveře do pokoje a vstoupil sem Henry s Liz. Jen co jsem si to uvědomil jsem vystartoval ze židle.

"A-ahoj..."

Co jim mám teď jako říct?! O jejím "naprosto úžasném stavu"?! O tom, jak se tu složili její rodiče?!

Přistoupili ke mě blíž a s nepřítomným výrazem se na mě koukali. Najednou jsem si všiml těch rudých tváří.

A do prkenný ohrady...

Sklopil jsem nervózně hlavu směrem k zemi.

Adrian jim to musel říct...

Nadechl jsem se a chtěl se začít omlouvat za to, jak hrozný idiot a nevím co ještě jsem, jenže mě najednou ty opice objaly.

"Ty kreténe jeden! Ještě jednou tě takhle uvidím a neznám bratra!"

Řekl, nebo spíš zakřičel Henry těsně vedle mého ucha s naštvaným a smutným podtónem.

"Jednou tě vážně zabiju!"

"Taky tě mám rád Henry... ale svý uši ještě potřebuju..."

Snažil jsem se aspoň trochu zavtipkovat, ale nešlo to..

"Nějaké změny ohledně jejího stavu?"

Zeptala se opatrně Liz. Opět jsem se smutně usmál a podíval se směrem k Em.

"Pokud vám Adrian řekl to co vím já, tak je to pořád stejné..."

Určitě jim to řekl... proč bych se měl namáhat a opakovat jim to? Musel jim říct i o naší hádce, u které vlastně ani nevím o co přesně šlo...

Liz mi nejspíš viděla na očích vinu a rozhodla se zakročit.

"Jestli se za to budeš obviňovat, tak vymyslím tvou vraždu spolu s Henrym, protože to jinak už fakticky není možný!!"