I am FINE

Brother on stage

Po zbytek dne jsem zůstala na pokoji sama. Samota mi nevadila. Dokonce jsem se ani nenudila. Byla jsem totiž velice zaměstnaná zkoumáním mých nohou a přemýšlením jak je donutit, aby se pohly.

Možná... čistě teoreticky bych se mohla nějakým způsobem dostat do Bradavic a tam se naučit nějaké regenerační kouzlo...

Ano.
Přesně nad tím jsem přemýšela.

Ne.
Nezcvokla jsem se.

... možná trošičku?

Povzdechla jsem si a tím mé dumání ukončila. Jen co jsem si ale začala lehat do nějaké pohodlnější polohy, uslyšela jsem otevření dveří. Čekala jsem, že to bude doktor, tak jsem se s úsměvem na rtech otočila směrem k nim. Jenže... to by ten dotyčný nesměl být...

"Ahoj Emily. Promiň, že jdu tak pozdě."

Adrian?!

Koukala jsem na něj jak na zjevení. Nechápala jsem co tu dělá. To zaprvé. Zadruhé... byl celý v tmavým a na jeho obličeji se rozjímal výraz, který v sobě ukrýval tolik emocí...

Smutek, zlost, zášť, žárlivost, lítost...

Rozmrkala jsem se a až pak promluvila.

"C-co tu děláš?"

Ani to ahoj jsem nebyla schopná mu navrátit jak hodně v šoku jsem byla. Od ostatních jsem totiž slyšela, že on jako jediný ně ještě nebyl navštívit. Ani když jsem byla v kómatu.

No a co on neudělá teď? Přijde si neohlášeně!!! Sám od sebe... no teda...

"Hele.. je mi jasný že jsi naštvaná... ale předtím jsem se na tebe vážně nemohl jít podívat..."

Řekl celkem nervózně bez toho, aby se koukal směrem na mě. Místo toho si hrál s rukávy své černé mikiny.

To mi připomíná tu od Graye...

Opakovaně jsem se zasnila ale hned zase probrala.

"A to proč?"

Řekla jsem naoko naštvaně. Podívala jsem se na něj stylem Já ti jen tak neodpustím a on si povzdychl. Najednou se jeho rty semkly v rovnou čáru a tvář mu zdobil otrávený a naštvaný výraz.

A kruci.

"Upřímně? Nechtělo se mi tu být s Grayem... víš, byl tady každý den, takže na nás ostatní nezbyl čas."

Dal ruce v pěst, v očích mu byla vidět nenávist a já věděla ke komu.

"Proč jsi na něj tak naštvaný?"

Nevěřícně se na mě podíval, párkrát zamrkal a když si uvědomil že to myslím naprosto vážně, tak opět začal mluvit.

"... to jako myslíš vážně?"

Začal se ke mě z neznámého důvodu přibližovat a pak si sedl na nemocniční židli, která byla přímo vedle mé postele.

"Podívej se na sebe!"

Ukázal na mé modřiny a odřeniny.

Ty v#le... kdyby se dozvěděl co mám s nohama... tak by asi Graye skutečně zabil...

"No a? Za to Gray přece nemohl!"

"A to víš jak?! Vždyť si nepamatuješ, co se před tou nehodou stalo!"

Ajo vlastně... on neví, že jsem si vzpoměla...

"A ty bys mi nemohl říct, co se stalo?"