I am FINE

The rain

Druhý den ráno jsem se po snídani uchýlila ke svému počítači. Nejprve jsem zkoumala zda nevyšla další kapitola jedné knížky, ale smůla. Poté jsem si hledala různé obrázky a snažila se je nakreslit. Když jsem se smířila s tím, že to je mission impossible začala jsem si číst. Zrovna teď čtu knížku 'Poslední drakobijec' a je fakt dobrá. Odpoledne bylo celkem podobné. Vlastně se nestalo nic zajímavého. Jen jsem se po dlouhé době těšila do školy.

Se zazvoněním budíku jsem vylítla z postele a rychle se oblékla. Pak jsem sešla schody a zamířila si to do kuchyně. Mamka dnes musela do práce dřív, takže dělání svačiny spadlo na mě. Když jsem se sbalila a vyšla  z domu, uviděla jsem blížícího se Graye jak na mě mává. Když se přibližoval tak jsem si všimla jeho černé mikiny.

Nikdy nenosil tmavé barvy... nejspíš chtěl změnu.

Usmála jsem se a naoplátku mu po chvilce zamávala též. Jak jsme šli, tak ani jeden z nás nepromluvil. Až po chvilce se Gray ujal slova

"Hele... víš o té pouti, jak bude příští týden?"

O nějaké jsem už slyšela...

Po chvilce jsem si vzpoměla, že jsem se o ní doslechla od Liz. Je to každoroční pouť, taková tradice. Je prý úžasná se spoustou atrakcí a představeními.

"No... něco mi o tom už řekla Liz. Proč se ptáš?"

Zase se prohraboval ve vlasech a pak s úsměvem odpověděl

"Jen mě napadlo, jestli bys neměla zájem tam zajít..."

Než jsem stačila něco říct připojila se do rozhovoru další osůbka.

"Tak to prrrrrr! Já o tom řekla Em první! Takže půjde se mnou a tečka!"

"Ale já ji pozval první."

Teď se tu odehrával souboj vražedných pohledů, Gray vs Liz. Zdálo se to jako dosti nebezpečná oblast, tak jsem se k nim radši nijak nepřibližovala. Pak mě ale něco napadlo.

"Co třeba... že bychom tam šli všichni spolu? I s Henrym?"

Chvilku na mě oba nechápavě koukali, ale pak jsem jim v očích viděla jiskřičky.

"Ano! To bereme!"

Zvolali oba naráz a byli zase v klídku a pohodě. Pak jsme nabrali Henryho a řekli mu o té pouti. On nadšeně souhlasil a zamířili jsme do školy. Tam na nás všichni koukali jako na naprostý exoty. Teda až na Graye, pro něj se ještě pár fanynek našlo. Cítila jsem, jak nás nejeden člověk propaluje pohledem a musela se hodně držet, abych po nich nevyjela. První hodinu byla matika. Jen pár slov charakterizující tuto hodinu: nudná, zbytečná a uspávající. Nemám co dodat víc. Když jsem se nějakým způsobem probrala, daly jsme se s Liz do řeči o různých věcech, jako co bys radši apod. Prostě takový ty blbosti, které mě naprosto nebaví, ale nic lepšího nás nenapadlo. Po chvilce zazvonilo na další hodinu. Pak další a další a další. Poslední hodina se zdála být nejhorší, byl totiž tělák a my hráli vybíjenou všichni proti všem. Jediné štěstí bylo, že nakonec hráli i kluci. Takže jsme všichni čtyři udělali skupinku a kryli si navzájem záda. Nakonec z toho byla super hodina.
Po škole jsme šli domů. Když jsme zase byli s Grayem sami, začali jsme si povídat. Zjistila jsem, že ještě kromě sportu a výtvarky ho baví počítačové hry, ale i dobrodružné knížky.

"Ty se sama a dobrovolně učíš jazyky?! Jaký prosímtě?!"

Byl docela zaskočen. Jen jsem se pousmála a odpověděla

"Učím se italsky a francouzsky, ale někdy mám v plánu se kouknout na mandarínštinu či japonštinu. Ale japonština se zdá lehčí, takže spíš tu."

"Nechápu..."

Zmatený upřel svůj zrak před sebe. Pak už jsme nemluvili, jen mi u dveří řekl ahoj a to bylo celé.

Doma jsem opět zamířila do svého pokoje, abych mohla dočíst další knížku. Uběhla hodina... dvě... a nakonec byl večer. Vyšla jsem z pokoje na chodbu a zamířila si to na terasu. Předpověď hlásila, že bude pršet, tak jsem se chtěla nadýchat toho krásného vzduchu a znovu pocítit ten uklidňující chlad. Byla jsem již na terase a čekala, až na mě začnou dopadat první ledové kapky. Po chvilce mi jedna přistála přímo na obličej.

A už to začíná....

Nebyl to žádný velký déšť, jen taková letmá přeháňka, ale i tak jsem si to užívala. Déšť jsem měla ráda vždy. Byl taková moje záchrana. Mohla jsem se při něm vybrečet jak jsem chtěla a nikdo to nikdy nepoznal. Všichni si mysleli, že to jsou jen kapky deště, které mi na tvářích začaly dělat různé cestičky. Jednou jsem si přečetla krátký smutný citát, který přesně popisoval mou situaci:

"Déšť padá na zem, protože mraky to již nedokáží vydržet. Slzy nám stékají po tváři, protože srdce nemůže vydržet tu bolest, kterou tak dloho skrývalo."

Když jsem si to tehdy přečetla, začaly mi po tváři téci slzy, ale snad poprvé slzy štěstí. Byla jsem ráda, že nejsem jediná, kdo to tak bere. Nyní jsem tu stála a cítila, jak mi po tvářích stékají ledové kapky deště. Po dlouhé době jsem se konečně uvolnila a ucítila i nějaké teplé slzy. Vím, že jsem brečela nedávno před Grayem, ale tyhle slzy s tamtěmi neměly nic společného. Tyhle byly silnější, s delší historií a uvolňovaly mnohem větší bolest.

Už bylo na čase... před nima takhle vypadat nemůžu... Nesmím je tím zatěžovat.

Řekla jsem si rozhodně v hlavě a podvolila se těm kapkám, které se na mě snášely v čím dál větších proudech...