I am FINE

Nightmare

Z pohledu Graye

Najednou do místnosti vtrhl udýchaný doktor spolu se setrami a rozkázal nám ať okamžitě odsud vypadneme.

"A-ale..."

Namítal jsem.

Já chci zůstat s Emily...

"Žádné ale! Zmizte odsud!! A to hned!!"

Sestra mě dotlačila až ke dveřím, ze kterých mě doslova vyhodila. Jen co jsem nabral rovnováhu, otočil jsem se zpátky směrem ke dveřím. Hypnotizoval jsem je pohledem a vlastně ani pořádně nevěděl proč.

"To bude dobrý..."

Začala mě utišovat Liz.

"Snad máš pravdu..."

Povzdychl jsem si a sedl na jednu ze židlí, které tady na chodbě byly. Složil jsem ruce k sobě a začal se potichu modlit.

Asi o půl hodiny později z místnosti vyšla jedna ze sester. Ihned jsem k ní vystartoval a ptal se jak to dopadlo.

"Nevím jestli bych vám to měla říkat...."

Měřila si mě pohledem od hlavy až k patě.

"Na kolenou vás prosím! Jsem její přítel! Řekněte mi jak na tom je!"

Začal jsem trochu hysterčit ale slzy se kupodivu neobjevily. Sestra v okamžiku zbystřila a nakonec mi odpověděla.

"No... dýchání už by mělo být lepší. Pan doktor tam ale ještě něco řeší... nejspíš ty její ko-"

"Myslíte kóma?"

Skočil jsem jí do řeči, protože jsem si uvědomil, že tu nejsme sami. Hlavou jsem poukázal na Henryho a Liz, který i tak poslouchali jen napůl.

"Ach ano! B-bál se jestli to nemá co společného s kómatem, které stejně ještě není úplně jisté... he..."

"Děkuji za informace."

Díky sestřičko. Zachránila jste mi kůži.

Zamával jsem jí a ona mě též. Obrátil jsem se zpět na ty opice, které pořád nad něčím přemýšlely.

Chápete to?! Oni nad něčím přemýšlej!!!

Znovu jsem usedl vedle nich a modlil se...

O dva týdny později

Už je to 14 dní, co měla Em ten "záchvat" či co to bylo... doktorovi se naštěstí podařilo jí obnovit dýchání. Co dále... více začal zkoumat ty její končetiny. Zatím to vypadá, že by měla normálně chodit, ale říkal, že cokoli se může kdykoli změnit. Řeknu vám... moc mě to neuklidnilo.

Chodím normálně do školy a je to každý den to samý... jen co se ráno probudím (pokud vůbec usnu) už slyším Adriana, jak si sám pro sebe něco mumlá, ale na mě se ani nepodívá. Mamka mi udělá svačinu a snaží se mě uklidňovat, že to bude dobrý. Vážím si toho, ale moc mi to nepomáhá... jen co vstoupím do školy se většina lidí vyptává na Em. Pak píšeme písemky, zkouší, dostáváme úkoly, máme pauzu na oběd... a pak nastává nejlepší část dne. Návštěva Em! Navštěvuji ji opravdu každý den. Ani nevím jak dlouho tam u ní jsem, dokud mi nevolá mamka že je tma a dojede pro mě.

Dnešek nebyl výjimkou. Opět jsem se cítil jak tělo bez duše, které ztratilo smysl pro život.

I když... není to vlastně až tak daleko od pravdy...

Jen co zazvonilo na konec poslední hodiny, vyrazil jsem ze dveří a běžel celou cestu až k nemocnici. Při vstupu do téhle budovy jsem zahlédl onu sestru, která mi už několikrát pomohla s Henrym a Liz, že mi mává na pozdrav. Já jen kývl hlavou a zamířil si to za Em.