I am FINE

That was unexpected

Dnešek nemohl dopadnout lépe!

Pomyslel jsem si, ale vtom zazvonil dveřní zvonek. Slyšela jsem mamku, že půjde otevřít a tak jsem se tím nenechala zatěžovat. Až po pár minutách Mamka otevřela dveře do mého pokoje s nějakou osobou za zády.

"Emily, tvoje milá spolužačka ti donesla sešit, který sis prý zapoměla ve škole. Poděkuj jí a popovídejte si. Já mezitím připravím čaj."

Řekla a odešla. Mezitím mi do pokoje vstoupila ta holka. Neviděla jsem jí do obličeje, protože měla na hlavě kapuci. Po chvilce mi podala můj sešit na zeměpis.

"Díky moc... Promiň, jsem hrozná, ale jak se jmenuješ?"

"Ty mě nepoznáváš? Skutečně?"

Řekla to mě velice povědomým hlasem se silným úšklebkem. Začala si sundávat kapuci a já konečně spatřila její obličej. Ty dlouhé černé vlasy jsem si nemohla splést.

"Co chceš Sarah?"

"Tak vidíš že to jde!"

Uchechtla se a koukala se na mě. Rozhodla jsem se nebýt strašpytel a v klidu s úsměvem na tváři jí odpověděla.

"Prosím, odpověz na otázku."

Vypadala uraženě. Pak ale zase začala mluvit.

"No... řeknu to takhle- štve mě, že nás neposloucháš!"

"A jako v čem? Mohla bys mi to objasnit? Prosím prosím smutně koukám?"

Líbilo se mi vidět, jak rudne zlostí.

"Prostě dej už ty ruce pryč od Graye! Zatraceně! Co na tom nechápeš?!"

"Nevím... nejspíš jsem v chytrosti pár levelů od tebe."

Usmála jsem se a ona vypadala, že vybuchne.

"Neštvi mě! Chceš dopadnout jako předtím?!"

Teď jsem se na ní záměrně nechápavě podívala a dělala, že si snažím vzpomenout.

Tohle mě taaak baví!

"Hm... kdy... a co to bylo..? Promiň, zdá se, že mám blbou paměť."

Sarah se naštvaně otočila směrem ke dveřím, ale než odešla, řekla ještě.

"Tady to už řešit nechci! Uvidíme se zítra po škole!"

"Budu se těšit!"

S úsměvem na rtech jsem na ní zamávala a ona bouchla dveřma. Oddechla jsem si, když stejně tak dopadly i vstupní dveře.

Kdybych jen dřív uměla tohle všechno říct... nemusela jsem dopadnout takhle...

Nad tím jsem jen zavrtěla hlavou a lehla na postel.

"Emily? Co se stalo s tou milou holčičkou?"

"Prosím... příště jí už mami neotevírej."

"Proč zlatíčko?"

"No... nemáme zrovna nejlepší vztahy."

Uměle jsem se usmála a podrbala ve vlasech.

"Co? On tě zase někdo šikanuje?!"

Mamka na mě upřela starostlivý pohled plný lítosti.

"Ne mami, tak to není. Já si to totiž už nenechám líbit."

Mrkla jsem na ní tentokrát s opravdovým úsměvem na tváři. Mamka mi úsměv, i když donuceně oplatila a odešla z mého pokoje. Se zabouchnutím dveří jsem vyběhla k oknu a začala studovat strukturu mraků.

Že by...?

Rychle jsem vypsala mobil ze své tašky a podívala se na předpověď počasí. Dneska mělo opět pršet! To jsem potřebovala. Déšť měl začít okolo šesti, tak jsem si naplánovala menší procházku. Mamce jsem o tom řekla a ona jen kývla hlavou na souhlas. Oblékla jsem se do pohodlných tepláků a šedé mikiny. Naoko jsem si vzala nepromokavou bundu, abych 'nepromokla' kvůli mamce - známe -.

Vyšla jsem ven a zamířila si to do nedalekého parku. Byl sice malý, ale krásný se spoustou laviček. Sedla jsem si na tu nejblíže k rybníčku a začala přemýšlet tak nějak o všem. O mé minulé škole, o Sarah, o šikaně, o Grayovi, o dnech, kdy jsem se bála jít do školy a o těch, který jsem strávila s tou nejlepší partou na světě. Prostě tak nějak obecně o mém životě. Po chvilce mě to ale přestalo bavit, tak jsem si sundala bundu, pořádně se opřela a zaklonila hlavu. Najednou mi na obličej dopadla první ledová kapka. Pak další a další. Byla jsem velice spokojená. Předklonila jsem se a opět ucítila teplé cestičky na mé tváři. Nemůžu si pomoct. Déšť je prostě můj nejlepší kamarád. Když jsem s ním, naprosto se uvolním a všechno ze sebe vypustím ven. Malé cestičky se změnily v toky a já se jen usmála.

Po asi 30 minutách déšť už nebyl tak silný, tak jsem na sebe nahodila bundu a chtěla vyrazit domů. K mému překvapení jsem ale do někoho narazila.

"Hrozně moc se omlouvám, já nechtěla."

Odsunula jsem se od tohoto člověka a s hlavou sklopenou se začala omlouvat. Když se mi ale dostavila odpověď, ztuhla jsem.

"Em? Co ty tu děláš?"

"G-g-grayi?!"

Zvedla jsem hlavu a vykulila na něj oči. Až když se na mě šokovaně podíval mi došlo, že mám oči rudé od předešlého breku.

"Jsi v pohodě Em? Jsi celá rudá... Tys brečela?!"

"T-to nic... je mi faj-"

"To určitě není! Něco se stalo!"

Tentokrát mě to ani nenechal doříct. Božíčku...

"Hele, tohle... tohle nemá co dočinění s touhle školou... k tomuhle patří jiný příběh."

I když jsem měla naprosto rudé oči usmála jsem se. Gray nejspíš spozoroval, že ten úsměv je skutečný, tak se uklidnil.

"Můžu se zeptat... co je to za příběh?"

Chvilku jsem zaváhala, ale pak odpověděla.

"Někdy ti ho povím... jenom ne teď hned..."

"Dobře..."

Podívala jsem se jeho směrem a zrovna mu nebyly vidět ty modré studánky. Naopak jsem se zaměřila na to, co měl obmotané kolem krku.

"T-ty to vážně nosíš?"

Na chvilku sebou hrkl, ale pak s trochu zčervenalými tvářemi odpověděl.

"Jasně! Je to hrozně příjemný! Díky ještě jednou."

Usmála jsem se. Byla jsem velmi ráda... pak jsme si to zamířili domů. Když jsem se od něj odpojila, řekl.

"Zapoměl jsem ti říct... je mi to líto, ale zítra nejdu do školy... celý den máme totiž zápas proti škole ze sousedního města..."

Na chvilku jsem ztuhla. Pak jsem ale vytvořila umělý úsměv na tváři.

"T-to je v pohodě... nevadí. Budu vám držet palce..."

"Díky moc! A ještě jednou promiň!"

S tím vyběhl k sobě domů. Se zavřením dveří jsem ze sebe shodila bundu a hned si to zamířila do koupelny.

To jsem nečekala...