I am FINE

Prologue

Osmnáctiletá dívka Emily byla již v mládí obětí šikany. Byla totiž jiná než ostatní.

Ne, že by měla nějakou vadu nebo podobně, byla prostě jiná.

Když někdo urazil její přátele, zastala se jich, postavila se před ně i když to pak schytala ona samotná.

Ta hrůza z dětství se jí zaryla hluboko do paměti, odkud ji už nikdo nedostane. Nikdo to netušil, ani její nejbližší přátelé. Nechávala si to pro sebe a všechny své pocity dusila ve svém srdci. Vždy když se jí chtělo brečet, křičet či šílenstvím se zhroutit, nasadila na svou tvář typický úsměv a řekla:

"Je mi fajn, neřeš to"

Ale ve skutečnosti celý svůj život čekala na to, kdy jí někdo odpoví "A teď mi řekni pravdu!"

Ráno začalo jako každé jiné. Udělala jsem si kávu, snídani a pak se šla podívat ven na počasí.

Prší!

Byla jsem nadšená. Ponořila jsem se do myšlenek, kdy jsem si představovala jak po mě tečou jednotlivé kapky. Jak ze mě smývají všechnu negativní energii až potom-potom-po...
Potom, jsem si na to vzpoměla. Na jeden okamžik, který ze mě déšť jen tak nesmyje. Slza mi pomalu začala stékat po tváři, ale včas jsem ji zastavila. Přecijen nemůžu dát na sobě nic vědět, stejně by se mi jen smáli... Oblékla jsem se do své oblíbené černé mikiny a vyšla ven před dům.

Už tam na mě čekali. Mí nejlepší přátelé, Henry a Liz.

"To ti to zase trvalo, co tam vždycky děláš tak dlouho? U tebe není zvykem se třikrát po sobě převlékat jako u někoho~"

promluvil na mě Henry s otráveným úšklebkem, po kterém následoval uražený výraz Liz když dořekl druhou větu.

"To víš, prší, tak jsem se zamyslela".

Měli rozevřené deštníky, zatímco já se jen tak procházela s kapucí na hlavě.

"Stejně nechápu, co na tom dešti vidíš, podle mě to je na-"
Henry nedořekl větu, jelikož ho Liz zarazila pěstí do břicha.

"Co jsi chtěl říct?"
Lizin vražedný pohled spozoroval pouze Henry, já byla už několik kroků napřed ale vím o něm. Bez něj by to nebyla Liz, kterou znám.

"Nic!" Vykřikl

"To je dobře"
odpověděla s doslova dětským úsměvem Liz. Šli jsme ještě přibližně 15 min až k budově školy.

Kéžby to takhle mohlo trvat věčně, jenže je jasné, že můj život nemůže být růžovou zahradou. Já chodím do odlišné třídy než Henry a Liz, to je ten problém. V mé třídě mě považují za absolutního šprta, exota a nevím co ještě.

Stačilo mi, když jsem zaslechla jeden z jejich rozhovorů, při kterým jsem se o mě dozvěděla víc věcí, než vím já sama. Proto se snažím nenavazovat jakýkoliv konatkt. Mám lavici hezky vzádu, v rohu kde mám klid.

Teda, spíš jsem měla, dokud nepřišel on...