I am FINE

A date?

"Já tě... miluju..."

C-c-c-co?!

Koukala jsem na něj s naprosto vykulenýma očima. Chvilku mi trvalo než jsem pořádně zpracovala, co vlastně řekl. Poté už Gray nebyl jediný celý rudý. Odvážila jsem se promluvit též.

"Promiň, že ti dávám takovou otázku... ale to... myslíš vážně?"

Překvapeně se na mě podíval. Ani se mu nedivím. Tuhle otázku moc lidí nedostává, ale já se musela zeptat.

"Samozřejmě! Proč bych to jinak říkal?"

Grayovi věřím. On říká vždy jen pravdu. Ten by mi nikdy nelhal...

"To byla jen otázka pro ujištění... promiň..."

Teď jsem se cítila dost trapně.

"V pohodě... a co na to říkáš?"

"Na co?"

"No... cítíš ke mě něco ty? Nebo ne? Nemusíš odpovídat hned. Já jen..."

Celý rudý si začal prohrabovat vlasy. Rozuměla jsem, co by chtěl vědět, ale jsem pro něj dostatečně dobrá?

"Ano, cítím..."

Gray se na mě podíval s jiskřičkami v očích a otevřenou pusou, že něco řekne, ale já promluvila dřív.

"...ale ty máš na víc..."

Poté jsem rychle zahnula do naší ulice, vlítla do domu a chvilku se opírala o zavřené dveře.

Nejsem ta pravá... má na lepší... ano... stoprocentně má na lepší... má na mnohem lepší a hezčí než já...  jsem přece nula... on je až moc hodný a tak-
Ona není nula!

Když mi v hlavě probíhaly všechny možné myšlenky vzpoměla jsem si na to, co Gray řekl Sarah a její skupince.

On si nemyslí, že jsem nula a já od něj teď utekla... já a génius? Vždyť jsem naprosto blbá...

Popadla jsem svou těžkou hlavu do ruky a zamířila si to do pokoje. Na mamku jsem zavolala, že hlad nemám a že půjdu spát dřív. Vklouzla jsem do pyžama a zkontrolovala si mobil. Měla jsem tam několik nepřečtených zpráv.

Mamka, operátor, Gray... Gray?

Koukla jsem se na zprávu od Graye a já se musela pousmát.

*Promiň, nejspíš jsem tě zaskočil... to jsem ale neměl vůbec v úmyslu... odpověď mi dávat hnedka teďka nemusíš. Kdo si počká, ten se dočká, no ne? A řeknu to takhle: ty nejsi nula. Jsi úžasná holka, která si žije vlastním živlem, a tak to má být. Myslíš, že bychom se zítra mohli sejít? A zajít někam? Klidně i s Liz a Henrym😄.*

Hned jsem odepsala:

*Omlouvat se nemusíš, a když to říkáš ty, budu tomu věřit. Sejít se klidně můžeme-čas mám- a ty rozhodni, zda je tam chceš nebo ne😁*

Odeslala jsem mu to. Uběhla minuta. Dvě...pět...dvanáct... a Gray stále neodepisoval. Pak jsem si všimla, že si to vlastně ani nepřečetl, ani není aktivní.

*Tak tedy trošku pozdě, ale dobrou noc a předem dobré ránko😄*

Možná, že se mi po dlouhé době bude zdát něco hezkého...?

Nad tou myšlenkou jsem se jen pousmála a s oznámením odeslání zprávy se vydala do říše snů.

Druhý den ráno jsem spala do půl osmé. Udělala si kakao a dala se do čtení. Asi po dvou nebo třech kapitolách mi přišla zpráva od Graye.

*Místo a čas setkání bude u tvého domu v jednu hodinu odpoledne. Henry ani Liz nemohli, takže snad to nevadí😓*

Odepsala jsem, že nevadí a že se vším budu počítat.

A teď co na sebe? Sukně? Fuj! Šaty? Fuj tajbl!! Růžová? Dejte to ode mě!!!

Byla jsem v koncích. Šaty ani sukně moc nenosím... spíš se stydím je nosit. No... já obecně se o tyhle věci nezajímám... Nakonec jsem poprosila mamku o radu. Doporučila mi černou sukni a zeleno-modré tričko, které mi údajně ladí s očima. Proti tomu jsem žádné námitky neměla, protože bylo s dlouhým rukávem a mě díky tomu nebyly vidět modřiny, které mi s láskou darovala Sarah. Po sto letech jsem si místo kalhot nandala sukni a kupodivu mi stále padla. Projela jsem si vlasy hřebenem a do malého vaku si dala vše potřebné. Mobil, peníze, kapesníčky, a skládací deštník.

Vyšla jsem před dům, protože už bylo za deset minut jedna. Chvilku jsem tam stála, ale pak jsem uviděla Graye jak si to k nám kráčí také s vakem na zádech. Měl na sobě tmavě-modré kraťasy a bílou košili s krátkým rukávem.

"Ahoj. Čekala jsi dlouho? Promiň."

"Nevadí."

"Mimochodem... sluší ti to..."

"D-děkuju.. t-tobě taky..."

Oba jsme se lehce usmáli a vydali se do města. Nejprve jsme šli do kina na film Black Panther. Byl docela povedený. Poté jsme šli na něco k jídlu a pak se jen tak procházeli. Nakonec jsme si prošli celý park našeho města a zamířili si to domů. Před domem jsem Grayovi poděkovala za užitý den.

"To nestojí za řeč! Spíš já bych měl být rád, že sis užila své první rande!"

Když dořekl tuhle větu, začala jsem se šíleně červenat. Chvilku na mě nechápavě zíral a až po chvilce mu došlo, co to vlastně řekl.

"Jejda! P-promiň! To jsem ne-... Tak v pondělí!"

Zakřičel a radši si to zamířil domů. Já se jen pousmála a šla zpět do svého pokoje.