I am FINE

Butterfly

Uběhlo již několik dnů od mého probuzení. Gray mě navštěvoval každý den a zůstával tu až dlouho do večera. Často jsem ho musela donutit se učit, protože on sám by nezačal. Pusa se mu nezavírala a pořád musel něco povídat.

No... ne že by mi to vadilo...

Chvílema když jsem se až moc zaposlouchala do jeho vyprávění jsem zapomínala na to, že se musím tvářit bezstarostně a šťastně. Proto jsem ho radši nenechávala mluvit moc dlouho.

Liz s Henrym se tu téže sem tam zastavili, ale ne moc často. Asi nevěděli, jak na to reagovat.

Rodiče mě navštívili hned druhý den po mém probuzení. Byli nadšení, že jsem se z toho kómatu dostala. Hned jim ale úsměv z tváří vymizel, jen co se dozvěděli o mých končetinách.

Byli nešťastní a brečeli i za mě. Já se jen koukala do blba stejně jako to dělám vždy, když nikdo není v mém nemocničním pokoji.

Vždy se zakoukám třeba do rohu, ale bohatě stačí i stěna přesně naproti mě. Koukám se na ni a zkoumám ji. Zkoumám její hladký povrch a přemýšlím, jestli by se do ní dalo rýpnout nehtem.

Poté se nějakým způsobem topím ve svých myšlenkách, dokud někdo nevstoupí.

Dnes jsem se ale do blba nekoukala. Od doktora jsem se totiž dozvěděla, že mé tělo nabralo trochu síly.

Co jsem asi udělala?

Chtěla ho vyzkoušet!

Sundala jsem si ze sebe peřinu a zakoukala se na své nohy. Byly bílé jako většina mé kůže a už od pohledu slabé.

To mě ale neodradilo a rozhodla jsem se jimi pohnout.

Zvedni se... zvedni se... zvedni se...!

Říkala jsem si v hlavě, když jsem se snažila nadzvednout svou pravou nohu... jenže marně. Necítila jsem ani jednu z nich.

To, že to nejde teď neznamená, že by to nemohlo jít později... že?

Snažila jsem se být optimistická. Nebo si spíš namlouvat pozitivní věcičky, i když jsem víc než dobře věděla, že to dobře nedopadne.

A teď druhá!

Zavelila jsem a zkusila to samý s levou. Když to "nečekaně" nešlo, nadzvedla jsem se a opřela o ruce, abych byla v sedu.

"Tak jo vy mrchy..."

Svá slova jsem směřovala na nohy a už opravdu hodně zoufale doufala, že to aspoň něco změnilo...

Co to melu...

"Dejte se do kupy sakra! Vždyť jsme toho zažily... tohle nás jen tak nezastaví, no ne?!"

Začala jsem se do nich mlátit ale jak jsem řekla již předtím, necítila jsem vůbec nic. Ani sebemenší bolest. A to neznačilo nic dobrého.

"Do prkenný ohrady... "

Zaklela jsem a lehla zpět na postel. Celý tenhle "pokus" byl pro mě hrozně vyčerpávající už jen kvůli tomu, že jsem se pokoušela o nemožné.

Ale i tak...

Zhluboka jsem se nadechla a opět vydechla.

Zítra to zkusím znova!

Řekla jsem si rozhodně a pozvedla svou ruku vzhůru. Dala ji v pěst a zavřela oči...

Představovala jsem si náš krásný den s Grayem na té pouti. Bylo to to poslední, co jsem si z toho osudného dne pamatovala. Přehrály se mi tam všechny scény, všechny atrakce i ruské kolo..