I am FINE

Forgiveness

Sestřičku jsem poprosila, aby mi mou porci večeře donesla ona. Adrian se potřeboval uvolnit a doufala jsem, že by mu mohla bráchova přítomnost prospět.

A nejen jemu..

Pomyslela jsem si a přitom si vzpoměla na Danielův pohled, kterým se na Adriana díval.

Šťouchala jsem vidličkou do brambor s masem a snažila se do sebe aspoň těch pár soust narvat. Vůbec jsem neměla chuť k jídlu, ale pokud jsem chtěla chodit, musela jsem jíst vyváženě a zdravě.

Taková otrava...

Položila jsem příbor na tácek a ten odložila na stolek vedle postele. Lehla jsem si a pozorovala strop. Opět jsem se snažila přemýšlet o něčem kloudném, ale nešlo.

Má to ale i světlou stránku... aspoň nepřemýšlím nad tím co při mém minulém pobytu tady...

Pousmála jsem se a zavřela své oči. Nemusela jsem dlouho čekat a byla jsem v limbu.

Z pohledu Graye

Vstoupil jsem do nemocničního pokoje E135 a chtěl pozdravit. Naštěstí jsem to neudělal a dostavil se mi pohled na spícího andílka. Podíval jsem se na hodinky a nevěřícně na ni koukal.

Ale vždyť je teprv půl sedmý!!

Zasmál jsem se sám pro sebe a šel trochu blíž k posteli. Potichu jsem si přisunul židli a hned na ni i usedl. Podíval jsem se na menší stolek s jídelním táckem, který byl přesně vedle mě.

Tak ona nejí...

Posmutněl jsem a lehce ji pohladil po ruce. Narozdíl od těch návštěv kdy byla v kómatu teď její dlaň příjemně hřála. Byl jsem na to zaměřený několik minut, dokud se neotevřely dveře.

"Hele, já ti povídám, že-"

"Seš blbej nebo co?!"

Byl to Daniel a za ním ještě někdo, ale nedokázal jsem říct kdo. Každopádně jsem po něm vyjel a i tak se snažil šeptat.

Naštvaný šeptání... nejlepší kombinace.

Zvedl ruce ve znaku míru a zavřel tu klapačku. Šel dovnitř místnosti, ale ten dotyčný se ani nehl.

Počkat... to je-!

"Notak Adriane... jdeš nebo ne?"

Řekl teďka trochu tiššeji Daniel a rukou naznačil aby šel za námi. On mi nevěnoval ani jediný pohled a šel k němu.

"Čau brácha."

Odbyl mě a zamířil si to přímo k Em.

"A-ahoj..."

"Nějaké novinky?"

"Z-zatím ne..."

Sakra jestli mu Daniel řekl něco o-

"Jak vážně na tom jsou ty její nohy?"

Tak prej nic.

Celou dobu jsem měl sklopenou hlavu a tak jsem si až teď všiml, že na mě kouká s uslzenýma očima a prosebně vyčkává na odpověď.

"Tak řekni to..."

Celé jeho tělo začalo těžknout až se skoro neudržel na nohách.

"Prosím!"

Chtěl jsem ho jít obejmout, ale Daniel ho chytil dřív.

"Dělej borče, řekni nám to."

Moc dobře jsem věděl, že Daniel ví jak moc špatně na tom je, ale to bylo teď jedno.