I am FINE

Maybe..?

"První dvojice, Emily a Gray!"

Paní učitelka se usmála a hned si nás zapsala. Až po chvilce mi došlo, co se právě stalo. Když jsem se ohlédla směrem k ostatním holkám a uviděla jsem naprosto zmatený výraz Sarah, nemohla jsem si pomoct a začala jsem se škodolibě usmívat. Poté následoval její naprosto vytočený ksichtík a uražená otočka směrem vzad.

Po dlouhé době bod pro mě.

Poté jsem se podívala na Graye, který se na mě mile usmál. Úsměv jsem mu hned navrátila. Pak jsem si ale uvědomila, že mě Gray ještě pořád držel za ruku. Lehce jsem sklonila hlavu a začala jsem se červenat. Když už jsem byla červená až za ušima se na mě Gray nechápavě podíval. Poté jsem hlavu otočila jinám směrem a ucítila, jak mě pustil.

"P-promiň..."

"V pohodě..."

Když jsem se k němu zpátky otočila a uviděla jeho narudlé tváře, musela jsem se pousmát. Abych narušila tuhle trapnou atmosféru, rozhodla jsem se promluvit.

"Nemůžu se dočkat, až na tom projektu začneme pracovat!"

Gray už červený nebyl a s úsměvem mi odpověděl.

"Asi mi nebudeš věřit, ale já taky."

Slabě jsme se oba zasmáli. Když jsme zamířili zpět k našim lavicím prošli jsme okolo Sarah a její skupinky. Ignorovala jsem jejich smrtící pohledy a šuškání.

"Nevšímej si jich... "

"Co asi myslíš, že dělám?"

Zase se na mě usmál... Upřímně, neměla jsem na ně ani trochu náladu. Místo toho mě začalo dost zajímat, jaký projekt budeme vůbec vypracovávat.

O přestávce jsme si já, Liz, Henry i Gray sesedli k sobě a dali se do řeči o našich projektech. Moje povídání s Liz narušily zvuky vycházející z Henryho směru.

"Á-fán-dk-áidín..."

"Henry...nerozumíme ti ani slovo..."

Gray se snažil vypadat a znít vážně, jenže bylo dost zřejmé, že těžce udržoval smích. Když ta opice konečně zvedla hlavu ze své lavice, už se jí dalo rozumět.

"Já vám tak závidím... vy máte atom... O tom toho najdete.. a zároveň to je tak jednoduchý... zatímco my máme pitomý měděný stromky..."

"Notak Henry."

Liz do něj začala šťouchat. Po chvilce už byl Henry zase v normálu, jenže Liz ho znenadání shodila na zem. Ušklíbla se na něj a zase promluvila.

"Lepší?"

"Mnohem."

Gray to nevydržel a musel k tomu něco dodat.

"Upřímně, obdivuju tě, že dokážeš pod takovou vahou dýchat... natož mluvit."

"PROSÍM?!"

Teď byla Liz celá uražená a nafouklá. Po chvilce jsme se ale všichni hlasitě zasmáli a zas bylo fajn.

Po škole jsme šli domů. Postupně se naše skupinka začala zmenšovat a zmenšovat, až jsme to zase byli jen já a Gray. Ani jeden z nás za tu cestu skoro nepromluvil. Gray byl celou dobu docela napjatý, jako kdyby na něco čekal. Když už jsme se začali přibližovat k mému domu se Gray odhodlal ke slovu.

"Kdy se teda sejdeme? Myslím kvůli tomu projektu..."

"No... já mám čas každý den, protože do žádných klubů nechodím... takže podle toho, jak to bude vyhovovat tobě."

"Tak v úterky a čtvrtky mám trénink... nevadilo by ti setkat se i víckrát za týden?"

"Ani ne. Aspoň budu mít co dělat."

"Dobře... tak když dneska je středa... dáme si první sraz tenhle pátek?"

"Klidně. V kolik a kde?"

Teď se zamyslel. Po chvilce mi přišel, že se... červená? Začal se prohrabovat ve vlasech a odpověděl mi.

"Tak... c-co třeba hnedka po škole u mě? Aspoň budeš vědět kde bydlím..."

C-c-cože?! U-u-u Graye doma?!

"J-jestli to nebude vadit tak souhlasím..."

Naprosto se rozzářil. Jako kdyby to napětí najednou povolilo.

"Nebude! Mě rozhodně ne! Tak se měj! Uvidíme se zítra!"

Zavolal a upaloval domů. Musela jsem se opět pousmát.

Na tenhle pátek se těším víc, než obvykle...

Najednou mi ale něco proběhlo hlavou...

Já ho... skutečně... miluju?