Z pohledu Emily
Nad tím, co mi řekla jsem se musela pousmát. Hned ze dvou věcí.
Takže kvůli tomuhle jsem trpěla?
Kvůli tomu, že trpěl někdo jiný?
Kvůli tomu, že jediný co chtěla, bylo zapadnout?
Kvůli tomu, že obecně celý svět je zvrácený?
Koukala jsem na ni a snažila se najít ta správná slova, co jí teď v klidu a do očí říct.
"V tom případě ti odpouštím a vše je v pohodě..."
... to říct nedokážu.
"Pokud to je pravda, tak mi tvoje předchozí chování vůbec nevadí..."
... to taky ne.
"Chápu tě... chovala bych se nejspíš stejně..."
... to už vůbec ne.
Sklopila pohled k zemi.
"Chápu, že jsi na mě naštvaná... chápu, že mi nikdy neodpustíš... jen jsem ti chtěla říct pravdu.."
Z jejích slov čišela jasná upřímnost, lítost a pravdomluvnost. V dlaních pevně sevřela látku deky a po tváři jí stekla drobná slza.
"M-moc mě to mrzí... t-teď když nad tím přemýšlím... b-byla jsem hroz-ná... klidně mě nenáviď.. j-jen něco řekni..."
Vypadala zhrouceně. Slzy jí začaly téct po tvářích a její tělo se začalo klepat.
"P-prosím... jedi-né slovo postačí..."
Co jí mám říct?!
Sama jsem to nevěděla. Pořád jsem uvnitř sebe vedla boj.
Odpustit?
Nedokážu...
Neodpustit?
Moc krutý... po tomhle co mi řekla...
Zapomenout?
Možná... spíš ale ne...
Pamatovat si?
Pamatovat si to budu i když nechci...
Z mých myšlenek mě probraly její hlasité vzlyky.
"P-prosím! D-Dasnová!"
Už vím....
"Emily"
Vmžiku se na mě nechápavě svýma slzama zaplněnýma očima podívala.
"C-co?"
"No... tak se jmenuju... měla bys mi říkat jménem a ne příjmením..."
Dál na mě nechápavě civěla. Úplně jsem vyčetla její pohled 'Jako WTF?', 'To jsem čekala na tohle?', 'Jseš magor?' apod.
Nad tím jsem si povzdechla a přešla k její posteli blíže. Dál na mě koukala.
"C-co děláš..?"
Vzala jsem židli a přisunula si ji k posteli. Do svých dlaní jsem si uložila jednu její ruku a sevřela ji. Dívala jsem se jí do očí a usmívala se.
"Sice nikdy nezapomenu, co jsi mi udělala... na to to zabralo až moc úložiště v mé mozkovně..."
Chápavě přikývla a druhou rukou si stírala slzy.
ČTEŠ
I am FINE
Teen FictionSmutek, strach, zášť, zlost... tyto a ještě další pocity se mohou jednoduše skrýt. Stačí jen říct "Je mi fajn" a je to, jako kdyby vůbec neexistovaly...