I am FINE

Thank you...

Nemohla jsem usnout... celou noc jsem přemýšlela, jestli ho skutečně miluju... nakonec jsem se nějakým způsobem vybelhala z mé zahřáté postele a zamířila si to směr kuchyň. Když jsem si sedla na linku a začala jíst své cereálie objevil se ve dveřích brácha.

"Tak co? Už nepadáš?"

Měl na sobě typický úsměv, který mě nehorázně štval. Vždycky se takhle tvářil když věděl něco, co jsem nechtěla aby zjistil.

"Takže co ses dozvěděl tentokrát? Bude to nejspíš hodně zajímavý, když jsi vytáhl tenhle face."

Chvilku se na mě díval s tím úsměvem na tváři, ale po chvilce se mu změnil do tenké čáry. V tu samou chvíli zvážněl.

"Promiň ségra, ale vyzvídal jsem. Prostě jsem nedokázal pochopit, že by někdo jako ty slítl ze schodů..."

Podívá se na mě se smutkem a lítostí v očích, až to i mě zabolí...

"Tebe skutečně zase zmlátili?"

"Koho ses ptal? Kdo ti to řekl?"

"...ale nebudeš na něj naštvaná... donutil jsem ho..."

"Nebudu. Jediný, na koho budu jsi ty. A teď to vyklop!"

"Zeptal jsem se toho bělovlasýho... Graye? Ze začátku hrál, že vůbec nic neví. Když jsem mu ale řekl, co s tebou dělali na tvý minulý škole, naprosto ztuhl. Nechtěl mi to říct, protože ti to prý slíbil. Já ho donutil, protože to s tebou myslím dobře..."

Gray... skutečně nechtěl porušit svůj slib...
To mě zahřálo u srdce.

"Ale mnohem víc mě překvapilo to, že prý na tebe osobně dohlíží."

Pak se zasmál a já nechápala čemu.

"...prý i když jdeš na záchod za tebou posílá tvou kamarádku, která o ničem netuší"

Teď vyprskl smíchy.

Jsem mu pro smích...

začala jsem se uraženě červenat a dojídala svou snídani. Po chvilce mi ale došlo, že když to už ví on, dozví se to i rodiče... a my se budeme zase stěhovat...

"Kvůli tomu to taky neřeknu rodičům."

Když to řekl, nevěřila jsem svým uším.
Coto toto?!

"Když vím, že se o tebe postará, jsem v klidu."

Pomalu začal odcházet. Když zašel za roh vystrčil hlavu a dodal.

"Je milej. Toho ti schvaluju."

Usmál se a jen tak tak uhnul letící krabici po cereáliích.
Zamířila jsem do svého pokoje abych se převlékla. Když jsem v zrcadle uviděla své naprosto rudé tváře, začala jsem znova přemýšlet...

Opravdu ho miluju?

Po chvilce jsem seběhla dolů, vzala si mámou připravenou svačinu a vyšla ven. Tam už na mě Gray čekal.

"Tak co? Umíš bižuli?"

"My vlastně dneska píšem co?"

Úplně jsem na to zapoměla. Potom mě poprosil, abych ho vyzkoušela. Než jsme došli k Liz, měli jsme za sebou půlku a při zastávce u Henryho to už měl projetý celý. Sem tam se k němu Liz přidala, aby taky vypadala chytrá, jak říkala.

Ve třídě byl hluk jako vždy před písemkou. Po testu jsme si říkali své odpovědi a zdá se, že to máme přibližně stejně.

Po škole musel Gray na trénink a řekl, ať tam zůstanu a koukám se. Nechtěl mě pustit domů samotnou. Sice bych chvilku u sebe měla Henryho a Liz, ale on si nedal říct. Vlastně jsem se ještě nezmínila. Gray chodí na basketbal a někdy si se svými přáteli zahraje i fotbal, ale to ho prý nebaví, takže na něj nechodí. Po tréninku jsem vyšla ven, že na něj počkám tam. Tam jsem bohužel narazila na Sarah.

"Ale ale... poslední dobou se nám nějak vyhýbáš..."

Postavily se okolo mě a já neměla kam zatočit.

"Dej už ty ruce pryč od Graye. Jsi naprostá nicka. Gray si zaslouží někoho lepšího. Někoho, o koho se nemusí pořád starat."

Na tyhle řeči jsem byla zvyklá... ale tentokrát to zabolelo víc jak nikdy předtím.

"Jsi naprostá nula! Graye jen obtěžuješ! Přiděláváš mu starosti, který si nezaslouží řešit!"

Bolí to... ale má pravdu. Jsem mu naobtíž... místo toho aby se o mě staral by se mohl věnovat svým přátelům...

Z pohledu Graye:
Převlékl jsem se jak nejrychleji to šlo. Když jsem se ale vrátil na tribunu, Em jsem neviděl.

Jestli šla ven...

Jen jsem nad tím zamyslel a hned jsem vylítl ven z tělocvičny. Před vchodem jsem si všiml nějaké skupinky holek spolu se Sarah. Vtom jsem rozpoznal Emily, která byla uprostřed toho hloučku. Začal jsem se přibližovat a uslyšel, co jí tam říkaly.

"Jsi nicka! Ne.. ty jsi naprostá nula!"

Co jí to tam...?

Emily nejspíš něco řekla, ale na tu dálku jsem jí nemohl rozumět. Sarah to ale očividně naštvalo, protože ji shodila na zem a začala ji mlátit. Hned jsem se k nim rozeběhl a vmáčklá se doprostřed tohohle kruhu k Emily.

"G-G-Grayi?!"

Zpátky z pohledu Emily:
Když jsem to Sarah řekla, začala do mě mlátit. Mě to ale nevadí. Najednou ale přestala a místo toho vykřikla.

"G-G-Grayi?!"

Gray...?

Pomalu jsem začala otevírat oči a skutečně... Byl tam... A stál přede mnou... a chránil mě.

"Dejte od ní ruce pryč!"

"A-ale my jí nic neděláme. Ona slítla sama!"

"Jasně. To ti tak budu věřit!"

Pomohl mi vstát a byli jsme na odchodu. Než jsme se od nich ale vzdálila úplně jim Gray ještě něco řekl. To 'něco' mě osobně překvapilo.

"Ještě jednou na ni sáhnete a já vám roztrhání ty vaše nadržený huby!"

Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle naštvanýho. Zdálo se, že ani Sarah, protože stála jak solný sloup. Když jsme šli už okolo 5 min jsem se odhodlala ke slovu.

"D-děkuji ti..."

Nevím proč, ale nějak divně se uchechtl. Když však na něj zasvítila okolní lampa, všimla jsem si jeho narudlého obličeje od slz.

"Ty mě nemáš děkovat... kdybych byl rychjelší... kdybych tam tu chvíli jen nestál a necivěl..."

Bere si to za vinu?! To snad není možný...

"Nesmíš si to brát za vinu! Jsem hold slabá... ale vážně ti chci poděkovat... jsi první člověk vůbec, co mě takhle zachránil..."

Objala jsem ho a on mi objetí navrátil. Začala jsem zvlykat.

"Neboj... já tě ochráním..."

"Děkuji ti... děkuji..."