I am FINE

Don't ever say never again

To se mi snad jen zdá...

Nemohla jsem uvěřit, že ho ještě někdy uvidím. Teď tu ale stál, přímo předemnou a snažil se mě znovu obejmout.

Slzy mi stékaly v proudech a tváře jsem měla čím dál rudší. In na tom nebyl o moc lépe. Do toho ještě ten jeho andělský úsměv. I tak jsem se ale musela ujistit...

"G-Grayi? Jsi to skutečně ty?"

"Jsem to já."

Nad jeho odpovědí jsem začala samým brekem hekat. I tak jsem ale ze sebe vydala další otázku.

"Ne-není to žádná iluze?"

Nad tím si jen setřel slzy a v objetí odpověděl.

"Vaše výsosti, snad si nemyslíte, že bych vám kdykoliv lhal. Jsem to já, skutečně."

Po téhle větě jsem se ho silně chytla zezadu a začala jeho mikinu mačkat. Stále jsem tomu nemohla uvěřit.

"Grayi..."

Brečela jsem dál a dál. On mě mezitím hladil po hlavě a uklidňoval.

"Vše je v pořádku, jsem tady."

Poprvé ve svém životě jsem téhle větě uvěřila. Poprvé byla pravdivá. Poprvé to pro mě znamenalo dobrou zprávu.

Když už jsem přestala vzlykat, objali jsme se ještě jednou.

Z pohledu Graye

Díky bohu...

Byl jsem nadšený. Po tak dlouhých letech jsem ji mohl držet ve svém náručí. Bylo tak příjemné ji obejmout, a ještě lepší když mi to oplatila.

Díky pane bože za tento dar!!

Když mi ukázala svou uplakanou tvář, nemohl jsem se ubránit slzám ani já. Když už se dostatečně ujistila, že to jsem skutečně já, myslel jsem, že tu za chvilku budeme moct plavat. Já se jí snažil uklidnit, až se mi to nakonec i podařilo. Znovu jsme se dostali do krásného objetí a ona promluvila.

"Takže... ty jsi Adrianův nevlastní bratr? Co tvůj otec?"

"Mamka se s ním rozešla asi dva nebo tři roky zpátky. Vadilo jí, jak se choval jak k tobě, tak k nám kvůli té nehodě..."

Zrovna se mi nechtělo mluvit o fotrovi, a tak jsem to vzal po lopatě.

"Aha... a jinak, jsi v pohodě? Žádné problémy?"

Stála opřená o můj hrudník, kvůli našemu objímání.

Měl bych jí říct o tom sportování...?

Abych nemusel hned odpovědět, nabídl jsem jí přesun do obýváku. Ona nejistě kývla a já ji pustil.

"Opovaž se!"

Zakřičela v tu samou chvíli, kdy mě popadla za levou ruku a nechtěla ji pustit.

"Konečně jsme se setkali, takže tě nehodlám jen tak pustit! Znovu zmiz, a už ti neodpustím!!"

Ve tváři jí byl vidět strach a zlost. Strach z toho, že o něco příjde a zlost z toho, že jsem ji pustil dobrovolně.

Nad tím jsem se jen usmál a nabídl jí pravou ruku.

"Proč jste to neřekla dříve, vaše výsosti? Byl bych se s vámi rád držel za ručičku..."

Na to se jen začervenala. Levou hned pustila a na té druhé si se mnou propletla prsty. Udiveně a trošku zčervenalý jsem se na ni kouknul, ale ona se jen široce usmála. To mě překvapilo ještě víc.