I am FINE

I love you

Jak mě držel ve svém objetí, cítila jsem se v bezpečí. Nechtělo se mi od něj odtrhnout. Až po chvilce mi došlo, že jemu to nemusí být příjemný, a tak jsem se od něj odtrhla.

"P-p-promiň... a d-díky... ještě j-jednou.."

Nakonec jsem to ze sebe vykoktala a sklopila hlavu k zemi. Po chvilce jsem se podívala na Graye a ten se jen usmíval. Chytil mě za ruku a zamířili jsme to ke mě domů.
Tam jsme se jen rozloučili a už mi zmizel z dohledu. Pozdravila jsem mamku a šla do svého pokoje. Tam jsem zahodila tašku na postel a začala se ošetřovat.

Tentokrát jsem použila jen 2 obvazy a asi 3 náplasti... to je docela dobrý...

Dřív jsem byla zvyklá i na horší výsledky, takže tohle bylo skoro nic. Jen pár odřenin a modřin. Podívala jsem se do zrcadla, jestli se mi náhodou ten skoro neviditelný monokl z minula nějak nevybarvil. Naštěstí ne. Tentokrát se obličeji vyhly úplně, za což jsem byla upřímně ráda. Poté jsem se přemístila k mému počítači a začala se učit. Ano, opravdu učit. Ve škole se určíme jen angličtinu a němčinu, ale to mi nestačí. Proto se sama učím ještě francouzštinu a italštinu. Někdy do budoucna mám v plánu i mandarínštinu či japonštinu. Já prostě jazyky miluju. Asi po půl hodince mi Gray napsal, jestli jsem ok, něco mě nebolí a tak. Odepsala jsem, že to je jen škrábnutí a šla spát.

Ráno před domem opět čekal Gray a my vyšli. Než jsme došli k Liz jsem mu pověděla o šikaně na mé minulé škole. Nevím proč, prostě mi přišlo, že by to měl vědět. Bedlivě mě poslouchal a přitom měl v těch svých modrých očích vidět tolik lítosti a soucitu. Když jsem dopověděla jsem se jen usmála a už zpozorovala Liz, která se řítí směrem k nám.

"Tak co? Umíte tu matiku?"

"Co? Jakou matiku?!"

Gray celý zaskočený vyjekl, chytil Liz za ramena a začal s ní třást.

"He-le je-stl-i s-e Mn-ou pře-st-a-neš třá-st, t-ak t-i to ře-knu."

Gray ji pustil a ona zase mohla popadnout dech.

"Přece to profesor Wilson včera říkal. Dneska si napíšeme opakování z těch rovnic či co."

"Ajo! Sakra..."

"Jestli chcete, mám na to jistý trik, jak se to jednoduše naučit..."

Jakmile jsem to řekla, oba dva na mě posílali pohledy, které na mě naprosto křičely 'JAKOŽE COŽE?!'. Tomu jsem se musela zasmát. Oni hned souhlasili a my zamířili k Henrymu.

Ve škole jsem jim to hned vysvětlila. Poděkovali a pak začala matika. Všichni jsme dostali jedničky. Po škole jsem šla k Grayovi domů kvůli tomu projektu. Povídali jsme si opět o našich zájmech. Zjistila jsem, že moc rád kreslí. Když mi ukázal některé své výtvory, spadla mi brada. Byly nádherné. Zátiší... realistické obrázky... ale i komiksy. Všechno bylo naprosto dokonalé.

"A tys chodil na nějakou uměleckou školu? Nebo jen kroužek?"

"Moje mamka jednu dobu malovala na zakázky, takže jsem to od ní tak nějak odkoukal. Nikam jsem nechodil."

Kdyby to bylo možný, spadla by mi brada ještě víc. Když se na mě kouknul neudržel to a zasmál se. Já se po chvilce taky neudržela a začala se smát též. Když už jsme byli u něj doma a zamířili do jeho pokoje všimla jsem si pokojů, které byly sladěné vždy do nějakého odstínu. Nikde by jste neviděli nábytek a vybavení více než 2 různých barev. Když jsme vešli k němu do pokoje byl celý bílý, jen nějaké vybavení bylo světle modré. Bylo tu hrozně příjemně.

"Sedni si kam chceš. Já zatím donesu papíry na plakát."

Řekl a já hned skočila do menšího gauče. Byl modré barvy a byl táááák příjemný. Po chvilce se Gray vrátil a když mě spozoroval, začal se smát jak postižená opice. Nakonec se jen uklonil a promluvil.

"Vaše veličenstvo, omluvte mne, ale musíte začít se svou prací. Jinak to nestihnete do přespříštího týdne a budete za naprostého idiota."

Vypadal ze začátku jak nějaký komorník, ale po chvilce to byla zase ta opice. Zasmáli jsme se a já slezla z gauče. Asi po svou hodinách jsme našli a vypsali ty nejzákladnější informace a tak jsme si dali pauzu. Jeho Mamka nám zatím udělala výborné muffiny s čokoládovou náplní a krémem navrchu. Poděkovali jsme a dali se zase do práce. Asi nějak v 7 hodin večer mi Mamka zavolala, ať jdu domů. Gray se sám nabídl, že mě doprovodí, abych nešla sama. Byla jsem upřímně ráda. Celou cestu nikdo nepromluvil. Až u předposlední zatáčky něco řekl.

"Hele... něco bych ti chtěl říct..."

"A co? Pověz."

"No... víš..."

Celou dobu jsem se koukala dopředu. Když se ale zastavil podívala jsem se mu do obličeje. Červenal se, ale šíleně.

"Víš... já tě... mám rád..."

Má mě rád? Jak to myslí?

"J-jak to myslíš?"

"Já tě... miluju..."