I am FINE

Drawn stars

Když déšť ustal, vešla jsem zpět do domu. Převlékla jsem se do pyžama a s mokrou hlavou ulehla do postele. Chvilku jsem se jen dívala na svůj strop. Byl celý černý... nezajímavý... Ráno bylo jako každé jiné, jen s jednou výjimkou. Měla jsem horečku a musela zůstat doma.

Měla jsem si ty vlasy vyfenovat...

Proklínala jsem se ale po chvilce přestala. Mamka s tátou odešli do práce a brácha jel zpátky k sobě. Neměla jsem co dělat. Učit jsem se nemohla, kreslit jsem nemohla, koukat na televizi jsem nemohla, číst jsem si nemohla... prostě nic. Nakonec jsem se rozhodla, že si mobil s nabíječkou přesunu k sobě a budu poslouchat písničky. Jako první mi vyjela You can be king again, kterou naprosto miluju. Jen jsem se do ní zaposlouchala, hned jsem usla. Když jsem se probudila bylo okolo dvou hodin. Hlava mě už nebolela, tak jsem sešla do kuchyně dát si nějaký čaj. Najednou ale někdo zazvonil. Nejdřív jsem nevěděla, jestli bych měla otevřít.

Vždyť jsem v pyžamu, s kruhama pod očima a rozcuchanými vlasy.

Nakonec jsem ale otevřela a jako první uviděla sněhově bílé vlasy.

"Ahoj. Jak ti je?"

"Jo... dobrý..."

Proč sem přišel? Zrovna teď...

"Donesl jsem ti úkoly ze školy... můžu dál?"

"J-jasně!"

Ještě pořád mě trochu bolela hlava, ale nebylo to tak hrozný jako předtím. Odstoupila jsem ode dveří aby mohl vejít a usmála se.

"Vážně... nebolí tě něco?"

"Ne, v pohodě."

Když viděl, že to nemá smysl vešel dovnitř a začal si sundávat boty. Mezitím jsem šla do kuchyně abych vzala nějaký pití.

"Čaj? Džus?"

"Č-čaj prosím..."

Ohoho? Co se to děje? Že by stydlivost?

Pousmála jsem se nad tou myšlenkou a dala vařit vodu. Vyběhla jsem do chodby za Grayem a poručila, aby šel za mnou. Vždy jsem ukázala na nějakou místnost a řekla, co to je.

"Tady je kuchyň, koupelna, obývák, tátova pracovna a vchod do sklepa. Druhý patro ti ukážu za chvilku."

Připravila jsem zelený čaj a šli jsme nahoru do mého pokoje. Při cestě jsem mu rovnou ukázala i ložnici rodičů a pokoj po bráchovi, který se nyní používá pro hosty. Nezapoměla jsem ani na terasu na konci chodby. Na ní se chvilku se zaujetím díval ale přestal, když jsem otevřela dveře do mého pokoje.

"Je tam trochu nepořádek... nečekala jsem návštěvu..."

Klasická výmluva. Jeden jediný háček- já tam nemám uklizeno skoro nikdy. Maximálně tak dvakrát třikrát za měsíc. Tentokrát to ale nebylo tak hrozný. Jen nesložená peřina na posteli a hromádka knížek se sešity na stole, kvůli které nebyl vidět počítač.

"Proč to tu máš tak tmavý? Aspoň ten strop by mohl být světlejší..."

"Máš pravdu... už jsem přemýšlela, že si na strop něco nakreslím, ale pak jsem to vzdala."

"Proč?"

"...neumím kreslit, jako někdo."

Našpulila jsem pusu že mu závidím jeho talent. On jenom zčervenal a začal se prohrabovat ve vlasech.

"A-ale vždyť hezky kreslíš..."

Teď jsem udělala vražedný pohled, který většinou používám jen na bráchu. Gray zvedl ruce ve smyslu, že se vzdává a já se zase usmála.

"Tak co jste vlastně dneska dělali?"

"No... v chemii jsme..."

Gray něco říkal, ale nerozuměla jsem mu. Po chvilce se mi zamlžilo před očima a poslední, co jsem viděla byl vyděšený výraz Graye. Pak už následovala jen tma. Když jsem se probrala, byla jsem v něčem měkkém. Nejspíš posteli. Poté jsem lehce otevřela oči. To, co jsem uviděla mi naprosto vyrazilo dech.

"Em! Měla jsi říct, že ti není dobře. Jak ti je?!"

Grayovi jsem v tu chvíli nevěnovala pozornost. Na stropě jsem totiž měla milióny hvězdiček. Některé tvořily souhvězdí, jiné byly samotné. Některé měly okolo sebe mlhovinu, jiné ne. Bylo to úžasné.

"T-tos udělal?"

Zvedla jsem se do sedu, abych mu viděla do obličeje. Za začátku byl pořád vystrašený, ale pak se zas lehce červenal.

"No... ty 2 hodiny co jsi byla mimo jsem neměl co dělat... když jsem ti neměnil hadr na čelo, tak... uviděl jsem nějaký temperky a... no... jednoduše...vylepšil jsem ti to tu..."

"Díky moc! Je to úžasný! Počkat... 2 hodiny?!"

Teď mi došlo, že tu už je chudák 2 hodiny a ještě mi neukázal zápisky a úkoly.

"Ježiš promiň!"

On se jen usmál a v klidu odpověděl.

"V pohodě. Všechny úkoly jsem ti už vypsal a zápisky nafotil. Máš to na nočním stolku vedle sebe."

"Fakticky díky moc."

"Nemáš vůbec zač."

Zase se usmál... já ten jeho úsměv tak miluju!!

Když odešel, bylo tu najednou takový ticho. Zamířila jsem si to ke svému stolu že si uklidím, ale hned na první knížce vidím jakýsi sešit. Nebyl nijak nadepsaný, tak jsem ho otevřela. Byl to blok. Když jsem si ho procházela všimla jsem si iniciálů E.G.

Takže to je Graye...

Listovala jsem si dál a dál a ztuhla. Asi od 20. stránky tam byly nákresy jisté osoby. Ta osoba jsem byla já. Na jednom z nich jsem ve třídě, na jiném na výtvarce, s úsměvem na tváři, v kině, v restauraci a další. Když jsem celá rudá otočila další list zrudla jsem ještě víc. Byla jsem tam totiž ve spánku. Najednou jsem znova uslyšela zvonek. Když jsem otevřela stál tam usměvavý Gray.

"Promiň. Zdá se, že jsem si něco zapomě-"

Když se na mě překvapeně koukl, zčervenala jsem ještě mnohem víc. Musela jsem vypadat jako rajče. Podala jsem mu ten jeho blok a vykoktala.

"V-vážně m-mo-oc hez-ky kreslíš..."

Když se podíval, co to držím, zrudl taky. Vyškubl mi to z ruky a omluvil se.

"Promiň, promiň, promiň, promiiiiiiiň!!!!"

"V pohodě..."

Potom vystřelil směrem k sobě domů.

A jsem tu zase sama...

V pokoji jsem si opět lehla do postele a zadívala se tentokrát na krásný strop plný hvězd.

Malý vůz, beran, velká medvědice, panna, velký vůz...

Předříkávala jsem si všechny souhvězdí, které jsem poznala. Najednou mi ale přišla zpráva. Když jsem si ji přečetla, nemohla jsem tomu uvěřit.

Proč mi to nikdo neřekl?!