I am FINE

First lightning

Když jsem se probudila, budík ukazoval 6:27. Vylezla jsem z postele a nenápadně si půjčila mamčin pudr. Rodiče naštěstí ještě spali, takže to nebyl žádný problém.

Před zrcadlem jsem si ho nanesla na odřeniny, které jsem měla na obličeji. Po asi 2 vrstvách po nich nebylo ani památky. Pak jsem pudr vrátila na původní místo a vrátila se do pokoje. Tam jsem na sebe navlékla šedé rifle, černé tričko a tmavěmodrou mikinu, která připomínala spíše černou. Pak jsem si ji ale zase sundala.

Musím si vyměnit fáče...

Když jsem si sundala obvaz z levé ruky zjistila jsem, že to není zas tak hrozné. Trošku hůř na tom byla druhá ruka. Obvázala jsem si je novým a čistým obvazem a přesunula svou pozornost na břicho.

Jauvajs!

Měla jsem co dělat, abych to nevykřikla. To vám byla bolest! Když jsem odhrnula tričko, dostavil se mi pohled na modráka, který vedl přes celé mé břicho. Jen jsem se ho dotkla, mohla jsem se zbláznit. Myslela jsem, že mě ta bolest zabije. Nakonec jsem si na tu modřinu dala vlhký hadřík a až přes něj fáč. Hned mi bylo líp.

Pak jsem si zpátky navlékla mikinu a všechny známky po obvazech byly díky dlouhým rukávům fuč. Vlasy jsem si párkrát projela hřebenem a pak sešla dolů. Ke snídani jsem si toho moc nedala, kvůli tomu břichu. Do školy jsem tam již měla připravený oběd ze včerejška.

Díky mami...

Lehce jsem se usmála a zabalila ho do tašky. Pak jsem ještě chvilku byla v pokoji než zazvonil zvonek u dveří. Popadla jsem svůj batoh a radostně uvítala Graye.

"Tak co? Učil ses?"

"Představ si, že jo."

"Tak to abychom to oslavili, ne? To je snad poprvé, kdy se velectěný Edward Gray ráčil učit na fyziku!"

"Ty toho nech!"

Oba jsme se hlasitě zasmáli. Z toho mě zase rozbolelo břicho, ale nedala jsem to na sobě znát. Byla jsem ráda, že nevyzvídal o včerejšku. Stále se mi o tom nechtělo moc mluvit. Při cestě k Liz mi vyprávěl o tom jejich včerejším zápase.

"No a potom místo toho, aby jim dal faul, tak jsme ho dostali my! No chápeš to?!"

Bylo úžasný, jak o tom dokázal mluvit s takovým nadšením. Chvilkama jsem něco nepochopila a tak mi to hned vysvětlil. Celou dobu jsem se nad tím jen usmívala a nedala na sobě nic znát. Upřímně jsem se docela bála jít do školy...

Když už jsme stáli před budovou školy, celá naše čtyřka, začala jsem se klepat. Jako první zareagoval na mé chování Henry.

"Co je, Em? Není ti zima?"

Ještěže to není Gray... na Henryho to použít můžu...

"Není, neřeš. Je mi fajn."

Byla to už doba, co jsem použila tuhle větu i s následujícím umělým úsměvem. Když jsem se podívala na Graye, byl plný soucitu. Henry byl s mou odpovědí očividně spokojený, tak už nic neříkal.

Ve třídě bylo zase rušno. Holky si celou dobu něco šuškaly, ale mě to bylo už jedno.

"Hele, Dasnová! Posloucháš mě?!"

Došlo mi, že na mě někdo nejspíš mluví, tak jsem zvedla hlavu k té osobě. K mému udivení, to nebyl nikdo jiný, než...

"Co chceš Sarah?"

"Dnes po škole, to samý místo, jasný?"

"Je mi líto, ale dnes nemám čas. Snad někdy jindy."