Z pohledu Adriana
"No víš... napadlo mě... nechtěl bys jít k nám?"
Když jsem to říkal cítil jsem, jak mi krev putuje do tváří.
Twl teď musím vypadat jak rajče..
Daniel chvilku mlčel, což mě celkem štvalo a zároveň mě to nutilo sklopit studem hlavu k zemi.
"B-byl to blbej nápad..."
Najednou jako kdyby jste na něm zmáčkli zapínáč a byl opět v akci.
"Ne! Rád půjdu k tobě!"
Nadějně jsem se na něj podíval a spatřil jeho zazubený úsměv a přivřené oči, kvůli nimž neviděl jaký úšklebek jsem mu poslal.
"Tak super! Jdem."
Zavelel jsem a zamířil si to k jeho motorce. Vytáhl jsem sobě i jemu helmu, které vozí s sebou a pobídl ho, aby si sednul.
Pokud si nesedneš, tak tu budu stát jak strašák malých dětí...
Pomyslel jsem si a chvilku na to se konečně usadil. Zezadu jsem ho objal kolem pasu stejně jako včera a hlavu zabořil do jeho zad.
"Můžem?"
"Samozřejmě."
Zamumlal jsem a koutkem oka sledoval domy, které jsme míjeli při cestě ke mně domů.
No ale... co tam budeme dělat?!
Začal jsem krapet panikařit, protože jsem neměl šajna o tom, co by ho mohlo bavit.
"Tak jsme tu."
Než jsem se nadál, stáli jsme hned u brány našeho rodinného domku.
"Super. Pojďme dovnitř..."
Řekl jsem to polohlasně, protože jsem se celkem bál, že ze samé nudy odejde.
To nesmím dopustit.
Vešli jsme dovnitř domu. Odložili jsme si bundy i boty a mezitím, co si Daniel prohlížel knihovnu v obýváku jsem připravil džusy, chipsy a další takové ty blbosti.
"Dáš si něco?"
Promluvil jsem na něj z kuchyně, ale on mě očividně neslyšel. Proto jsem se s povzdechem vydal k němu. Uviděl jsem ho, jak si s nefalšovaným zájmem prohlíží nějakou z knížek.
Přistoupil jsem k němu a před obličejem mu zamával rukou.
"Heeeej! Na co máš chuť?"
Párkrát zamrkal, pak zaostřil na mě a naprosto klidně řekl:
"Na tebe..."
...WHAT?!
Zrudly mi tváře a vytřeštil jsem oči. Pár kroky jsem od něj pozpátku odstoupil, pak se otočil a zamířil zpět do kuchyně.
ČTEŠ
I am FINE
TienerfictieSmutek, strach, zášť, zlost... tyto a ještě další pocity se mohou jednoduše skrýt. Stačí jen říct "Je mi fajn" a je to, jako kdyby vůbec neexistovaly...