I am FINE

Peace before storm

Z pohledu Graye:

Konečně! Konečně jsme dohráli!

Sice nám zlato uniklo jen o pár bodů, ale i tak jsme byli nadmíru spokojení. Bylo něco po šesté a trenér nás pozval na jídlo do McDonald's. Všichni jsme si pochopitelně dali ty největší porce ze 2 důvodů: 1. byli jsme hladoví jak psi, a 2. protože to bylo zdarma. Když jsem dojedl, přidal jsem se ke konverzaci s ostatními u mého stolu. Někteří dokonce byli z mé třídy. Pak se ale dostali k tématu, co mě trochu nakrklo. Začal to jeden z mých spolužáků...

"Ale stejně... ta nová holka se mi furt nezdá... mezi Grayem, Henrym a Elizbeth se zdá v pohodě, ale jakmile je mimo tenhle kroužek, tak mi přijde taková.... divná."

Divná?!

"No... máš pravdu. Chvilkama vypadá, že by nejradši vyvraždila celou školu."

Hele....

"Taky mě děsí, jak si vše dokáže zapamatovat, jen se na to koukne..."

No a co?!

"A co teprve ty fáče a modřiny jak tehdy měla po celým těle! 100% se s někým porvala!"

Notak... twl...

"Ani se nedivím, že se s ní holky nebaví."

V tu chvíli jsem se ale skutečně naštval. Nic nevědí, ale i tak dělají takový pitomý závěry. Abych se ozval, praštil jsem pěstí do stolu a ostatní na mě vyděšeně hleděli.

"Grayi...? Jsi v poho kámo-"

"Ne, to teda nejsem!"

Přímo jsem to zařval. Byl jsem tak naštvaný, jak už dlouho ne.

"Nic o ní nevíte, tak proč to řešíte?! Možná se vám chvílema může zdát jak delikvent, ale nezajímalo vás někdy, proč se přestěhovala? Proč se bála k vám všem přiblížit?! Proč se i teď bojí připojit k jakékoliv skupince holek?!?"

Řval jsem to tu na ně a oni jen tupě koukali.

"Nejspíš jste mě nepochopili..."

Uklidnil jsem se a sedl si zpět na své místo. Napil jsem se Fanty a opět promluvil.

"Zkoumejte minulost, řešte přítomnost a spekulujte o budoucnosti. Nedělejte to naopak."

S touhle větou jsem konverzaci ukončil. Nikdo nepromluvil dokud jsme se neměli vrátit do autobusu. Bylo půl sedmý a cesta trvala 45 min kvůli kolonám, které se tu utvořily havárkou.

Od školy jsem pak zamířil domů. Po chvilce však začalo pršet a protože jsem měl jen černou mikinu a šálu od Em, vytáhl jsem si deštník.

Zrovna jsem procházel okolo jednoho z krajních domů, když mé oči ulpěly na postavě pod lampou.

Emily!!

Chtěl jsem na ni zakřičet, ale pak se mi dostavila zástava srdce. Nejen, že měla obličej odřený, ale po tvářích jí tekly proudy vody. Chápu, že v dešti to není nic neobyčejného, ale to nebyly kapky deště... nýbrž slzy. K mému udivení, i když brečela, na tváři jí tančil krásný, spokojený úsměv. Přišlo mi, jakoby to pro ni byla nějaká terapie, úleva od skutečného světa. Jak jsem se na ní tak koukal, ucítil jsem teplo na své tváři též. Nevím jestli kvůli té podívané, nebo kvůli tomu, že jsem se cítil zodpovědný za ty odřeniny.

Po chvilce se natočila jiným směrem, což způsobilo, že stála ke mě zády. Všiml jsem si, že má na sobě jen tenkou mikinu a tak jsem se k ní v tichosti doplížil.

Z pohledu Emily:

Byl to krásný pocit, po tak dlouhé době si zase ulevit. Natočila jsem se směrem, odkud padaly kapky, aby mi dopadly přesně na obličej. Najednou mě však někdo popadl okolo padu a déšť na mě přestal dopadat. Hrozně jsem se lekla, a tak jsem pochopitelně i zakřičela.

"UÁÁÁÁ!!!"

"Klid, Em. To jsem jen já."

"G-g-g-grayi?!?"

Byla jsem skutečně zaskočená. Koukla jsem se na něj a skutečně to byl usměvavý Gray. Pak mi došlo, že brečím a mám odřený tváře. Hned jsem od něj odvrátila zrak, aby mi do obličeje nemohl vidět.

"Hele... já to už viděl. Co se stalo?"

"No..."

Nechtěla jsem o tom mluvit. On by si to zase dal za chybu, a to skutečně nechci. A o tom mým pláči... Rychle jsem si utřela slzy a dala se do svého normálního módu.

"Jsem v pohodě, nic mi není. Ty odřeniny neřeš a pláč taky ne. U něj jde o něco kompletně jinýho."

Usmála jsem se a on v tu ránu ztuhl. Klepajícím se hlasem promluvil též.

"Já Liz a Henrymu zapoměl říct, aby tě doprovodlili domů..."

"Jestli si to budeš zase dávat za vinu, už se asi zblázním."

Vypadal, že se každou chvilku zhroutí, ale i tak mě objal. Poté si sundal svou mikinu a navlíkl jiná tu mou naprosto promočenou.

"Co..."

"Nech si ji."

"...co?"

"Doma mám ještě jednu, takže mi to nevadí."

Když jsem se znova podívala do té andělské tvářičky, začala jsem se šíleně červenat.

Jak já ten úsměv mulijuuu!

Usmála jsem se a poděkovala. Zavedla jsem ho k němu domů a poté se tou samou cestou vrátila k sobě. Tam jsem se svlékla a všechno rozmístila na topení, aby to uschlo. Jen Grayovu mikinu jsem pověsila. Chvilku jsem se na ni koukala, když vtom mi zabrnkal mobil. Opět ten samý tón.

*Úplně jsem zapoměl! Získali jsme stříbro!🎉*

*Gratulka!!👏*
*...ale zlato by bylo lepší😏*

*Je to zase stará dobrá Em😂*
*To jsem rád...*
*Dobrou😴*

*Dobrou😴*

S tím jsme se rozloučili a já ulehla do postele. Znova jsem si prohlížela souhvězdí na stropě.

Velký vůz, Orion, Váhy, ...

Díky tomu jsem pokojně usla. Nikdo však nemohl tušit, co se stane následujícího dne...