I am FINE

Again..

Probudila jsem se s východem Slunce, což se projevilo světlem, které mi nepříjemně svítilo do očí. Zářilo tak silně, že jsem si musela zakrýt obličej dlaní.

Jsem zapoměla zatáhnout závěsy... sakra... Pitomý světlo...

Budík ukazoval 5:03. Takhle brzo jsem se už dost dlouho nevzbudila. Jinak se ráno zprva zdálo být jako každé jiné, jenže to jsem se zmílila. Vzpoměla jsem si na včerejší konverzaci s Grayem a tou milou návštěvou. Nad tím jsem jen zavrtěla hlavou. Vstala jsem z postele a šla dolů na snídani. Poté jsem se vrátila do pokoje a převlékla se z pohodlného pyžama do černých riflí, modrého trička a šedé mikiny. Bohužel jsem zjistila, že u té černé se mi rozbil zip.

"A to jsem ji měla tak ráda..."

Začala jsem si připravovat tašku, protože včera jsem na to neměla sílu. Rovnou jsem si tam i přidala jisté drobnosti.

Fáč, náplast, dezinfekce, ... snad to je všechno.

Netušila jsem, co na mě Sarah chystala, tak jsem radši chtěla zůstat připravená. Když mi v hlavě proběhlo, čeho již byla schopná předtím, popadla jsem svou levou ruku a krapet se začala třást. Jen jsem se uchechtla a s rozklepaným hlasem se snažila znít vážně.

"Heh... to skutečně? Holka... klid. Nic to není. Jen se zopakuje tamto... nic vážnýho... tak se tu neklep jak nějaký děcko..."

To už jsem cítila, jak se mi z očí chtějí vydrat slzy. Hned jsem si je promnula a chtě nechtě usmála.

"To půjde!"

I tak jsem však v hloubi duše měla jisté obavy...

Než jsem odešla, rozloučila jsem se s mamkou. Vyptávala se na Graye, tak jsem jí řekla o tom zápase.

"Tak to abych mu držela palce!"

Překřížila prsty a usmála se. Já jí ten úsměv uměle vrátila a vyšla na cestu. Do uší jsem si dala sluchátka a hned mi začala hrát píseň Skyscraper. Jen jsem se uchechtla, jak to vystihuje moji situaci. Po chvilce jsem přišla k Liz a spolu si to zamířily k Henrymu. Ten už na nás čekal před domem.

"A kde je vlastně Gray?"

"On má přece ten zápas... celodenní..."

"Nojo!"

"Vy jste o tom věděli?"

Udiveně jsem se na ně podívala při zjištění, že o tom už od něj slyšeli.

"Aha..."

Takže já se to dozvěděla jako poslední...?

Nevím proč, ale trochu mě to zabolelo. Škola utíkala hrozně pomalu. Chvílema jsem si ale nebyla jistá, jestli za to nejsem náhodou i trochu vděčná. Celou dobu jsem chtě nechtě přemýšlela, co na mě po škole čeká. Poslední hodina byl tělák.

No, jednoduše "nejlepší".

Nehráli jsme nic jinýho než vybíjenou, jenže tentokrát na týmy. To mě ale nebaví, tak jsem se vymluvila na nevolnost a učitelka mě nechala na šatně. Tam se mi ozval mobil, že mi přišla zpráva. Podle tónu jsem poznala, že to je Gray. Hned jsem mobil zapla a usmála se.

*Tak co? Přežíváš?😄*

*jako Jo... ale je tu děsná nuda😭 jak jste dopadli?*

*Zatím to vypadá na zlato😎*

*😱👏🎉*

To už ale zazvonilo na přestávku a holky se začaly vracet do šatny. Mobil jsem schovala a naoko dělala, jak něco vydýchávám. Liz se hned ptala na můj stav. Já však řekla, že mi je fajn, tak to nechala být.

Jak jinak taky...

Když jsem procházela okolo Sarah, zašeptala mi "Po škole, jako minule".

Na zahradě. Kde jinde.

Liz a Henrymu jsem se vymluvila na to, že si musím ještě něco zařídit, takže půjdu domů dýl. Oni jen přikývli a šli.

Naštěstí jim Gray nedal úkol mě doprovodit domů, jinak by to byl problém. I když... on mě nejspíš zabije i tak, tak to je vlastně jedno...

Nad tím jsem se jen zasmála a zamířila si to na zahradu. Tam už čekala celá skupinka, celkem 6 holek + Sarah. Neměla jsem v úmyslu se bránit, i když bych ji nejspíš dokázala od sebe odkopnout a praštit ji stejně, jako ona mě. Já na to holt nebyla.

"Super, že jsi tady. Už jsem si říkala, kde jsi."

"Skutečně? Já tě taky ráda vidím."

Snažila jsem se znít ironicky, ale můj hlas byl přeplněn strachem.

"Nehraj si na hrdinku, já vím, že se bojíš..."

Pak jediný, co jsem učítila byla bolest v břichu. Na to jsem spadla na zem a ona do mě začala nemilosrdně kopat.

"Ty si ho prostě nezasloužíš! Kvůli takovým nulám, jako jsi ty pak já nikdy nezískám, co chci! Prostě se s tím smiř!"

Bolelo to, ale tahle fyzická bolest i tak nedosahovala té psychické, kterou v sobě dusím už několik let. Po chvilce se k ní přidaly i ostatní holky. Kopaly do mě, nadávaly mi, ale mě to bylo jedno.

Už aby s tím skončily. Tolik času zase nemám...

Vyplnily mé přání a asi po 5 minutách jsem už nic necítila ani neslyšela. Otevřela jsem oči a skutečně - nikdo tam nebyl. S velkou bolestí jsem vstala a začala si prohlížet tu škodu.

Nic nevypadá zlomený... maximálně nějaký žebra... možná prst? Ne... to bude spíš naražený. Stejně tak i ta pravá ruka... jinak dost modřin a odřenin... to docela ujde.

Pak jsem si z tašky vytáhla tu svou minilékárničku spolu se zrcátkem.

"Tak obličeji se tentokrát nevyhly..."

Na čele a na tváři jsem měla 2 celkem velké odřeniny, ale nebylo to zas tak hrozné.

Zítra poprvé použiju mamčin pudr a bude.

Ovázala jsem si obě ruce a břicho, a zbytek těla polepšila náplastmi.

Cestou domů jsem znovu poslouchala písničky, jako je Fight song, To my parents, Waving through a window a nebo Try. Asi se budete divit, ale tenhle styl hudby je můj nejoblíbenější. Znova jsem se jen smutně usmála, jak mě to vystihovalo.

Doma nikdo nebyl, což byl pro mě jackpot. Rychle jsem vyběhla do svého pokoje a na dveře dala ceduli:

NEVSTUPOVAT/NERUŠIT
-večeři jsem si dala, byla jsem až moc unavená, tak jsem šla spát.

Potom jsem ty dveře zabouchla a svezla se po zdi dolů na zem. Vytáhla jsem z kapsy mobil, trochu zašpiněný od bahna, na kterém jsem ležela když mě kopaly. Koukla jsem se na předpověď a dnes v noci mělo opět pršet. Rozhodla jsem se, že v 8 půjdu na menší procházku po naší ulici. Lehla jsem si na postel a nastavila budíka na 19:45 ale tak, abych ho slyšela jen já.

Když budík zadrnčel, vylítla jsem z postele a rychle se převlékla. Opatrně jsem prošla k terase, kudy jsem vyšla ven na zahradu. Z ní se dostat na ulici byla hračka. Už jsem jen odpočítávala čas, ve který mělo začít pršet.
4....
3....
2....
1....