I am FINE

I wonder how...

Už uběhlo pár dní od mého propuštění z nemocnice a já je využila tím, že jsem se učila zacházet s tím prokletým vozíkem. Ono to možná tak nevypadá, ale je to fakt strašně těžký. Nejhorší je, když potřebujete do 2. patra, a jediná cesta vede po schodech.

Bylo ráno a já se připravovala na svůj první školní den po dlouhé době. Rodiče se rozhodli na čas zůstat tady se mnou a až si na všechno zvyknou, tak prý opět odjedou. Gray mi psal, že se pro mě staví autem spolu s Henrym a Liz, prej abych se moc nepřemáhala.

Pro mou potěchu..

Zrovna jsem dojídala svou snídani kdxž najednou zazvonil vchodový zvonek.

"Gray je tu!!"

Zvolala jsem a jela ke dveřím.

"Měj se zlatíčko..."

Řekla mamka s falešným úsměvem zrovna když jsem se natahovala pro svůj školní batoh.

"Díky, ty taky mami!"

Táta byl většinu dne buďto zalezlý ve své pracovně nebo si četl. Přišel mi, že krapet propadá depresem.

"Tak papá!"

Řekla jsem a vyšla- teda vyjela. Jen co jsem zavřela dveře, viděla jsem krásné šedé šestimístné auto s velkým kufrem.

"Čauky Em! Tak co? Natěšená?"

Pousměju se.

No jasně. 100% se tam těším.

"To je snad jasné ne?"

Řekla jsem s hraným nadšením a on mě chtěl vzít do náruče.

"Tentokrát ne. Už jsem se to naučila sama."

Přejeli jsem bokem k autu a přehupsla z vozíku na sedačku.

"Hustýýý"

Řekl s palcem nahoru Henry a mě to donutilo se opět usmát. Gray mezitím dal můj vozík do kufru a my pak mohli vyjet.

"Projela sis vše-?"

"Jop."

Samozřejmě, že jsem si projela učivo co jste probírali celou tu dobu, co jsem tam nebyla...

"A udělalas ty-?"

"Jop."

Je snad jasné, abych rovnou udělala i referáty a prezentace na to, ne?

"A učila ses na-?"

"Jop."

Vůbec jsem nezapoměla na testy a zkoušení. Zas tak blbá fakt nejsem.

"Ty nejsi normální..."

Prohrábl si nechápavě vlasy a koulil očima.

"Jsem holt speciální edice."

Zazubila jsem se a pak koukla z okna. Už jsme byli u školy.

"Tak pojďme princezno."

Řekl s úsměvem když otevřel mé dveře u auta a měl připravený vozík.

"Nepotřebuješ náhodou brejle? Já nejsem Adrian."

Zasmála jsem se a přehupsla do vozíku. Pak jsem si ale všimla rudého kolemdoucího.

"Jé ahoj Adriane!"

Začala jsem na něj zběsile mávat a on jen sklopil svůj rudý obličej.

Mám takový pocit, že mě slyšel...

"Že já se vůbec snažím..."

Povzdechl si Gray a aspoň vzal můj batoh.