Tajemný ✓

XXIV.

Konečně padla.
Bylo to dlouhých osm hodin, ale díky hojnému počtu zákazníků to docela uteklo.

Stojím teď skrytý u jednoho ze stromů malého parčíku poblíž Marketu a čekám na svého přítele.
V duchu se však vracím ke včerejšímu večeru.

Z Davida, alias Smíška, se vyklubal opravdový vtipálek. Ten kluk srší dobrou náladou a jeho kecy mě rozesmívaly celý večer a podstatnou část noci.
Nebudu si lhát, David je fakt kus.
Krásný mladý muž s hezkým tělem, které jsem zahlédl, když jen v boxerkách vyšel z koupelny.
A ten zadek! Vrrrrrr.

Nic z toho ale nemění nic na tom, že jsem přijel kvůli jinému chlapci.

„Ahoj, Járo..“

Trhnu sebou, když mě osloví tichý hlas. Pohlédnu na jeho majitele a zalapám po dechu.
Stojí přede mnou ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděl. Na živo je ještě krásnější, než na fotkách. Jen.. Něco mi nesedí..

„Ahoj, Míšo.“

Usměji se, ale vzápětí lehce zamračím, což u něj vyvolá sklopení hlavy.
Jemně mu ji pozvednu a pohlédnu do jeho smutných očí.
Ty mají mimochodem barvu mléčné čokolády.

„Kolik Ti je?“ vydechnu s obavou.

Povzdychne si, jakoby tu otázku čekal.

„Já.. Je mi 15, bude mi 16.“ zašeptá a znovu skloní oči k zemi.

Vytřeštím oči a pustím jeho tvář.
15! Bozi! Dělá si srandu?

„To je vtip. Že ano, Míšo?“

Mírně zakroutí hlavou a koukne na mne s nesmělým úsměvem na rtech.
Chytí mě za ruku, ale já se mu vytrhnu. Jeho úsměv zmizí a nahradí jej bolestný výraz.

„Já..já.. Promiň, nemůžu.“

Otočím se a běžím pryč.
U vchodu do domu se ohlédnu.
Stále tam stojí, hlavu svěšenou.
Zavrtím svou a odemknu dveře.