Tajemný ✓

CII.

Věnováno Ten_tajemny
*************************

Pohled Michala

Tři, skoro čtyři měsíce, uplynuly od našeho rozloučení s Járou.
Od posledního setkání, posledního polibku.
Jistě, jsme v kontaktu stále.
Každý den si píšeme, každý večer voláme.

Jára je stále v práci, jakoby ho šéf trestal za ten měsíc, kdy vypomáhal ve Žďáru.
Nejhorší je, že se to na něm začíná podepisovat.
Je čím dál víc unavenější a naše hovory jsou tím pádem kratší a kratší.
První večer jsme telefonovali téměř pět hodin, včera už jen hodinu, aby se mohl trochu prospat.

Také si často bere celodenní směny, které jej vysilují asi nejvíce.
Už několikrát se stalo, že prostě během hovoru usnul, což mu sice nemám za zlé, ale zároveň mne to strašně sere.
Nezlobím se na něj, ale na jeho šéfa a vedoucí, kteří mu nakládají příliš.

Dnes je sobota, v pondělí mám narozeniny, takže je, podle rodinné tradice, slavíme dneska.
Jsem od rána zkleslý, doufal jsem, že by mi můj přítel mohl zavolat, aby mi popřál, ale on ani nenapsal.
Možnost, že třeba zapomněl, mi trhá srdce.

„Michale! Pojď už dolů!“ zařve z obýváku mamka a já, chtě nechtě ji uposlechnu.

Otráveně vejdu do místnosti plné lidí, nechybí ani Tobiáš a bratranec Lukáš, který přijel až z Plzně. Jen On tu není.
Nechápu, proč se všichni tak usmívají, dokud mi někdo nestiskne rameno a známý hlas nezašeptá do ucha.

„Vše nejlepší, lásko.“