Tajemný ✓

CXXIV.

Věnováno Ten_tajemny
Odpusť mi prosím ten včerejšek

*************************

K Pospíšilům jsme dorazili kolem deváté, kdy se scházeli poslední hosté.
Zatímco se Tobiáš hned vydal za Tomášem a Barčou, já odnesl Michalově mamce chuťovky, které jsem připravil původně pro nás.

„Dobrý den, paní Pospíšilová.“

„Ahoj, Járo. Jak se máš?“

Koukala na mne docela posmutněle, jakoby jí bylo líto, že už nechodím s jejím mladším synem.

„Ujde to. Jsem rád, že máme po svátcích.“

„Jo, to jsme dva.“ usmála se a já si uvědomil, že taky dělá v masně.

Ještě chvíli jsme se bavili o práci, než rozhodla, že je čas odnést občerstvení do obýváku.
Popadl jsem dva tácy a šel za ní.
Možná jsem měl chvilku počkat, jelikož jsem do pokoje vešel v okamžiku, kdy můj bývalý políbil svou dívku.

Odložil jsem tácy na stůl, pozdravil Pospíšila staršího a raději šel za Tobiášem, Tomem a Barčou.
Ta mě hned objala a šeptem se zeptala, jak to zvládám.
Odpověděl jsem jí popravdě. Dala mi pusu na tvář pro povzbuzení a jala se konverzovat s Janou.

„Jak se máš?“ ozvalo se nesměle za mnou.

„Dobře a ty?“ optal jsem se na oplátku Míši.

„Taky.“

Chvilku jsme stáli a nevěděli, co říct, než jsem ticho prolomil.

„Jsi šťastný, Míšo?“

„Já... jsem. A ty?“

Zdá se mi to, nebo zaváhal?

„Ne. Jsem docela spokojený, ale šťastný rozhodně ne.“

„Jakto? Vždyť jsi s klukem, který tě miluje.“

Chvilku jsem mlčel, než ze mne vypadla pravda.

„Ale já jeho ne. Stále miluji tebe.“