Tajemný ✓

XXXVIII.

Mykl jsem rameny a vzal ho za ruku.

„Pojď se mnou nahoru a já ti vše vysvětlím.“

Šel, ale cestou mě zasypával otázkami, na které jsem odmítal odpovídat, dokud jsme nedorazili do bytu.
Usadil jsem ho v kuchyni, postavil před něj kafe a sám jsem si zapálil.
S nedočkavým výrazem na mne houkl:

„Tak? Co se stalo?“

Nechtěl jsem chodit kolem horké kaše, a tak jsem to ze sebe vychrlil.

„David se mě pokusil znásilnit.“

„COŽE??!“ zařval, až jsem sebou cuknul.

„Já ho zabiju! Ten hajzl! Ten kokot! Ten-“

„Uklidni se, Míšo.“ zarazil jsem ho a chytl za ruku.

„Jak se mám, kurva, uklidnit?!“

„Nic mi neudělal.“

Zíral na mě, jak na blázna.

„Nic ti neudělal? Viděl ses?
Vždyť.. Boha mě!“

„Ubránil jsem se, ano?
A už se tam nevrátím. Budu bydlet tady.“

Michal zrychleně dýchal. Natáhl se a vzal mi z krabičky cigaretu, kterou si hned zapálil.

„Čí je to byt?
A kdy se to vlastně stalo?“

„Když jsem večer přišel, byl opilý a zkusil to na mne. Utekl jsem do pokoje. On si ale v noci odemkl náhradním klíčem.“

Uchechtl jsem se.

„Co je ti k smíchu?“

„Jen to, že asi nemůže chodit, jak jsem ho kopl.“

Usmál se. Konečně.

„A tohle?“ ukáže na kuchyň.
„Kdo tady bydlí?“

„Syn šéfa. Teď je, jako vedoucí, na nějakém táboře. Můžu tu být a..“ odmlčel jsem se.

„A?“ zeptal se zvědavě.

„Mohu zde mít i společnost.“ mrkl jsem na něj a on zčervenal.