CXXXI.

201 37 13
                                    

Přestěhovat všechny moje věci z jednoho vchodu do druhého nám zabralo zbytek dopoledne a část odpoledne.
A zatímco já vybaloval, Míša si skočil domů pro pár maličkostí, které se proměnily v obrovskou cestovní tašku, těžkou jako prase.

Jelikož jsme ani jeden neobědvali, narychlo jsem nám uklohnil aspoň míchaná vajíčka s  chlebem.
Míša se hned po jídle vytratil a našel jsem ho až v ložnici, kterak si polehává v čistě povlečené posteli.

„Copak tu děláš?“

„Coby? Zkouším, jestli je dost měkká.“ odvětí a nevinně zamrká.

Musím se usmát nad jeho roztomilostí.
Vlezu na postel a kleknu si na čtyřech nad něj.

„A k čemu jsi dospěl?“ koukám do očí.

„Zítra asi zaspím do školy.“ uchechtne se a jednou rukou si mě přitáhne k polibku.

„Tak pozor, mladej,“ zasměji se, když nám dojde vzduch, „pokud nechceš, aby si tě odtud táta odvedl, nesmíš mít žádné průsery.“

„Myslíš, že by to udělal?“

„Stopro. Jeho podmínka je, že budeš dál vzorně chodit do školy a že naše soužití nebude mít špatný vliv na tvé známky.“

„Achjo. Už abych byl dospělý.“ povzdychne si a natáhne se pro další pusu.

Tu sice dostane, ale jen malou. Jasně, že bych se rád nechal unést touhou, ale ne teď.

„Noták, vstávej. Slíbili jsme Tobymu, že přijdeme na večeři, aby nebyl hned první den sám s tím kamarádem a jeho bráchou.“

Pravda je, že než jsem odešel z kuchyně, tak mi Tobiáš zavolal, ať si pospíšíme, jinak to sám nedá.
To by mě zajímalo, co vlastně nechce sám dát...

Tajemný ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat