Tajemný ✓

CXXXVI.

„Tak o to ti jde? Že jsi měl kvůli mně ostudu?“

Co to plácá??

„Ne, mně jde o to, že ty kašleš na školu a trpí tím náš vztah.“

„Ale nepovídej.
Tak si přiznej, že žárlíš. Žárlíš na dva mladé kluky, se kterými se cítím líp, než s třicetiletým chlapem. Ty si možná máš s Tobym co říct, ale já ne.
A odmítám poslouchat to jeho věčné fňukání.“

„Fajn, máš pravdu! Žárlím. Stačí ti to? Nebo ti tu mám udělat scénu? Mám mluvit o tom, že jsem s tebou chtěl strávit týden o samotě, ale ty se místo toho bavíš jinde?
Doufal jsem, že ti to dojde, když budu s ním. Ale ty se staráš jen o sebe a svoje pohodlí. Oháníš se tu kamarády, ale že je Tobiáš můj kámoš, to ti vadí!“

„Ne! Mně vadí, že je tvůj ex!“

“Takže taky žárlíš. Jenomže, milý Míšo, kdybys byl občas doma, se mnou, neměl bych potřebu být jinde.“

Mlčí, jen zírá. Buď neví, co říct, nebo je příliš naštvaný. Ale to mě moc nezajímá.

„Nic mi na to neřekneš? Fajn. Takže teď se seber a jdi udělat ten zasranej úkol.“

„Nejsi moje máma.“

„Ne, to nejsem, jinak už bych ti dávno nařezal.“

„Takhle to je? Nepomáhá ti křik, tak uvažuješ o násilí?“

Na ta slova se prudce zvednu ze židle, až se Michal na té své přikrčí.

„Dovol mi připomenout, že křičet jsi začal ty.
A jestli ti nezáleží na škole, snad ti záleží alespoň na nás. Protože, jestli ten úkol zítra neodevzdáš, tak si tě tvůj táta odvede domů a zakáže nám se vídat.
Snad jsi to konečně pochopil..“

S tím odejdu z bytu a prásknu za sebou dveřmi.