Tajemný ✓

LXXIV.

Věnováno medajirka

*************************

Třesu se vzteky.
Tohle ten šmejd vážně přehnal. Mne ať si mlátí, jak chce, ale k Míšovi ho nepustím.

Zírá na mě, jako bych byl duch. Zřejmě nečekal takový odpor. No, možná mu dochází, co málem provedl.
Z Míšova vyprávění vím, že na něj otec ruku nikdy nevztáhl.
Pomyšlení, že tuto svou zásadu málem porušil, s ním zjevně otřáslo.

Cítím, jak jeho ruka v mém sevření ochabuje. Pouštím ho a obejmu Míšu.
I on se chvěje. Ale nejsem si jistý, zda strachem z otce nebo ze mne.
S obavou pohlédnu do těch čokoládových očí.

„Dal ti facku. Máš na tváři otisk.“ vydechne.

Usměji se na něj.

„Však zmizí. Nic to není, lásko. Možná jsem si ji zasloužil.“

Míša zuřivě vrtí hlavou, ale než stačí cokoliv říct, umlčím jej polibkem. Nato se obrátím k jeho otci, který nás sleduje zvláštním pohledem.

„Omlouvám se za své chování. Máte pravdu, přehnal jsem to. Ale..pro Míšu bych se rval.“ řeknu a Pospíšil starší kývne.

„Udělal bys pro něj všechno?“

„Ano, pane.“

Muž se zamyslí, párkrát si pro sebe pokýve hlavou. Pak promluví k mému chlapci:

„Sbal si věci. Jedeme na chatu.“

„Tati! Jára za pár dní odjede. Chci s ním být co nejvíc.“

„Nebudu to opakovat.“

Koukne na mne, a než sám odejde, plivne:

„Můžeš jít s ním a rozloučit se.“

*************************

Trošku nudná kapitola, přesto důležitá.
Co si myslíte o "nápadu" Michalova otce?
Komentujte dle libosti ♥