Tajemný ✓

CLXII.

Pohled Michala

Stojím u okna svého pokoje a hledím na světla večerního města.
Je to něco přes tři roky, co mi Toby poslal tu proklatou sms-ku, že Jára upadl do bezvědomí.
***
Tu noc mě brácha našel schouleného a ubrečeného u postele.
Hned druhý den dopoledne jsme jeli do nemocnice, kde nám Járova mamka řekla, že si při té autonehodě nějak poškodil mozek. Ten se teď brání tím, že celé tělo uspal.

Byla milá, nic mi nevyčítala. Narozdíl od jeho táty, který na mne řval přes celé oddělení, že je to moje chyba.
Nakonec ho musela ochranka vyvést ven, aby se uklidnil.
Od toho dne se mi vyhýbal.

Járova mamka se zatím nastěhovala do jeho bytu. Od Tobiášova táty bylo milé, že po ní nechtěl platit nájem.
Jezdili jsme za Járou každý den, doufaje, že se probudí.
Marně..

Tenhle stav trval něco přes dva měsíce. Jaro bylo v plném proudu, svítilo sluníčko. Skoro letní počasí.
Ten den byl jako každý jiný.
Zrovna jsme dorazili do nemocnice, ale z JIPky nás poslali za primářem oddělení.
S obavou jsme zaklepali a čekali na výzvu ke vstupu..
***
Vrznutí dveří mě vytrhne z myšlenek.

„Bráško? Proč nespíš?“

„Nemůžu..“

„Vzpomínky?“

„Přijde mi, jako by to bylo včera.“

Zaslechnu tichý povzdych a následně mne obejmou dvě svalnaté paže.

„Myslel jsem, že už jsi v pohodě.“

„Budu, až se mi o tom přestane zdát.“

*************************
Co k tomu říct...
♥