Tajemný ✓

XXVI.

Sedím na Davidově gauči a upřeně sleduji již několikátou sklenku Merlota ve své ruce.
Majitel pohovky sedí vedle mne a zmateně mě pozoruje.
Za celou hodinu nevydal ani hlásku, jen mi podal lahev a sklenku, když jsem přišel a požádal jej o nějaký alkohol.

„Už mi řekneš, co se stalo?“

Jen myknu rameny.
David se šoupne blíž a položí mi dlaň na rameno.

„Povídej.“ šeptne a já vydechnu z plic všechen vzduch.

„Je mu patnáct.“

„Och.“ vyrazí ze sebe chápavě a chvilku mě pozoruje.

„Tys to nevěděl?“

„Ne. Nechtěl mi to říct. Pověděl mi akorát, že občanku má.“

„V tom ti nelhal.“ zasměje se, ale mně do smíchu moc není.

Proč mi to neřekl dřív? Je možné, že se bál, že nepřijedu? A přijel bych, kdybych to věděl?
Takové otázky plní mou mysl.
Přemýšlím tak intenzivně, že si nevšimnu Davidovy dlaně na mé noze, dokud ji nezačne hladit.

Zmateně na něj kouknu a naše pohledy se do sebe zaklesnou.
V jeho očích se zrcadlí touha, zrychleně dýchá.
Začínáme se k sobě přibližovat, dokud se o sebe naše rty lehce neotřou.
V tom okamžiku mi hlavou bleskne představa, jak líbám Michala a ucuknu z Davidova dosahu.

On se pousměje, jakoby si myslel, že se stydím, ale pravda je úplně jiná.

„Promiň, Davide. Já.. miluju ho.“

Jeho úsměv zmizí, jako mávnutím proutku.
„I když ti zamlčel pravdu? I když je o tolik mladší?“

„I tak.“ odpovím a natáhnu se pro mobil.