Tajemný ✓

XCIX.

Domů jsme dorazili za necelou půlhodinu a ještě dalších asi šedesát minut trvalo, než jsme vše převyprávěli Tobymu.
Ten totiž, stejně jako já, nedokázal uvěřit, čeho byl Míša v návalu zlosti schopen.

Miláček se v průběhu vyprávění vytratil do sprchy, čemuž jsem se nedivil, neboť byl celý od krve.
Spíš se divím, že na nás cestou někdo nezavolal policajty..

Řekl jsem Tobymu, že jsem unavený a že si půjdu lehnout, ale pravda je, že jsem prostě chtěl být s Míšou, který od onoho incidentu nepromluvil.
Hodil jsem rychlou sprchu a vydal se do ložnice.

Míša seděl na posteli jako hromádka neštěstí.

„Lásko..“ hlesl jsem, sedl si vedle něj a objal ho.

„Jsem špatný člověk?“ zeptal se tiše.

Pohlédl jsem do jeho uslzených očí a zavrtěl hlavou.

„Míšo.. Každý někdy vybuchne. A zmlátit ho byl můj nápad. Tys jen odvedl všechnu práci za nás.“

„Ale já.. nemohl přestat. Co by se stalo, kdybys mě nezastavil?“

„Žádné kdyby, lásko. Zastavil jsem tě.
Omlouvám se.“

„Za co?“

„Za tu facku.“

„Potřeboval jsem ji. Děkuju ti za ni.“

Chtěl jsem mluvit dál a znovu se mu omlouvat, ale on mne přerušil krátkým polibkem.
Alespoň měl asi být krátký, jenže, sotva se jeho rty dotkly mých, odmítal jsem je pustit.
Jemně jsem jej položil na záda a líbal tak něžně, jak jsem jen dokázal..