Tajemný ✓

LXXXII.

Pohled Michala

Skoro celý večer naši nemluví o ničem jiném, než o té fotce.
Zatímco otec začal okamžitě prohlašovat, že si to celou dobu myslel, mamka se, stejně jako já, snaží najít i jiné vysvětlení toho, co se stalo.

Je mi ze všeho do breku. Zase.
Brácha si toho všimne a obejme mě.

„Neboj, bráško. Postaral jsem se, aby ti už nikdy neublížil.“

„Vážně? Hmm, a jak?“

Tomáš poněkud ztuhne a vyhýbavě odpoví:

„To...je fuk.“

Chci se ho ptát dál, ale někdo zazvoní.
Jelikož brácha je nějak mimo a rodiče se stále dohadují, jdu otevřít sám.

„Járo??“

Venku stojí můj přítel a Tobiáš. Co tu chtějí? Přišli se mi snad vysmát?
Chci dveře zase zavřít, ale Jára je podrží rukou. Nechci mu ublížit, proto snahu rychle vzdám.

„Co tu chceš?“

„Vysvětlit ti, co se stalo.“ řekne a dloubne loktem do Tobiáše.

„Tak se pochlub, ty debile.“

Nechápavě se na něj kouknu, pak  na Tobiáše, ze kterého začnou padat omluvy proč a jak.
Zatímco mluví, vycítím na sobě Járův pohled. Otočím se k němu a v mžiku mě lapí jeho krásné oči, plné lásky.

Podává mi ruce.
Rozechvěle se jich chytím a on si mě přitáhne blíž k sobě.

„Nikdy bych tě nepodvedl, Míšo.
Miluju tě, až to bolí.“

„Taky tě miluju, Járo.“ zašeptám a vrhnu se na jeho rty.