Tajemný ✓

CXLVII.

Je to sedm dní, co Míša odjel do Rakouska.
Nemůžu popřít, že se mi stýská, i když týden není zase tak moc.
Jen, prostě jsem si zase zvykl mít jej u sebe a po tom nedávném rozchodu mi to přijde jako další zkouška.

Samozřejmě si každý večer píšeme. Někdy až do rána, ale to pouze, když jdu druhý den na odpolední.
Jen včera jsme si vyměnili akorát pár řádků, protože celá ta jejich skupina šla na nějakou akci, která trvala do pozdních hodin.
Nicméně, slíbil mi, že si to dnes vynahradíme. Mám odpolední, proto koukám, abych si vše připravil a pak jen zavřel a spočítal kasy.

„Ahoj, Járo.“

Z myšlenek při doplňování pultu mne vytrhne dvojí dívčí hlas, v němž, ke své radosti, poznávám Barču s Jančou.

„Ahoj, holky. Co vy tady, nakupujete?“

„Plánujeme dámskou jízdu. Nechceš se přidat?“ zeptá se Janča.

„Oh, moc rád, ale jindy, ju? Dnes budeme s Míšou přehřívat mobily psaním.“ odpovídám se smíchem.

„Nojo, včera jste moc nepopsali, co?“

Chvilku na ni zmateně koukám, než mi dojde, že je její brácha s Míšou na pokoji.

„To ne, no. Tak akce trvala docela dlouho.“

„Ani se nedivím. Prý měli ráno pořadnou kocovinu.“

„Počkej, oni tam pili alkohol?“ zarazím se.

„Járo, při flašce se vždycky chlastá.“

Teď už na ni doopravdy čumím jak puk.

„Při jaké flašce? Míša psal, že byli na nějaké exkurzi.“

Tentokrát se zarazí Janča.

„Jaká exkurze? Normálně chlastali a hráli flašku. A prý se tam pár kluků vzájemně vykouslo...“ poslední věta vyzní do ztracena, když spatří můj výraz a dojde jí, že mám trochu zkreslené informace..