Tajemný ✓

XLV.

„Ne.“

Chvíli na mě zíral, jakoby nevěřil vlastním uším, pak se v jeho očích zaleskly slzy.

„Chápu. Bude lepší, když půjdu.“

„Lásko..“ pokusil jsem se pohladit mu tvář, ale uhnul.
Otevřel dvířka sprchového koutu a byl pryč.

„Do hajzlu!“ zanadával jsem si pro sebe, vypnul vodu a vylezl ven.
Bleskurychle jsem se osušil a s ručníkem kolem pasu vyběhl z koupelny. Nejprve jsem zamířil do předsíně, kde byla stále jeho cestovní taška. Takže v bytě zůstal.
Napadlo mne, kde asi bude a rychlým krokem jsem se vydal do ložnice.

Byl tam.
Seděl na posteli, zády ke dveřím.
Jeho tělo se chvělo a zaslechl jsem i tiché vzlyky.

Povzdychl jsem si a přešel ložnici, abych si k němu přisedl.
Pokusil jsem se ho obejmout, ale odsedl si.

„Lásko. Nech mě ti to vysvětlit.“

„Není co. Nechceš mě. Nelíbím se Ti, nebo proč?“

„Lásko. Tak to přece není. Já-.“

„To jsem vážně tak hnusnej, že se mnou nechceš spát?“

Vykulil jsem na něj oči. Tohle všechno si vážně myslí?

„Míšo..“

Obrátil ke mně uplakanou tvář.

„Proč jsi teda nedal jemu, hm? Když jsem tak odpor-..“

„Tak dost!“ zvýšil jsem hlas.
„Teď mě dobře poslouchej. A nepřerušuj mě!“ dodal jsem, když se nadechoval k dalším kecům.